Richard je nucen se stáhnout do ústraní a počkat, než se Kahlan uzdraví ze svých těžkých ranění. Richard se přesvědčil, že lidé o něj nestojí a nevidí důvod, proč se pokoušet o opak. Nemá chuť dále vést vojsko a vzdorovat Císařskému řádu, neboť měl vizi, ve které viděl, že Středozemí padne tak, či onak. Schovává se a ignoruje jakékoli poznámky o tom, že jej lidé potřebují. Žijí si poklidný život daleko od války, ale jako každá pohádka, i tato musí skončit. Nicci, sestra temnot, pomocí mateřského kouzla sváže Kahlan k sobě a nutí Richarda, aby ji následoval do středu Starého světa. Přímo do srdce nepřátelské armády. Kouzlo, které bylo na Kahlan sesláno, svazuje ji a Nicci k sobě a vše, co se sestře temnot stane, postihne i Kahlan. Richard, jakožto správný hrdina, se své lásky vzdá jenom kvůli tomu, aby mohla žít a následuji Nicci. Matka zpovědnice ale nedokáže jen tak sedět a čekat. Přes Richardovy zákazy se vydává do války a chce bojovat. Osud obou je nejasný a kdo ví, zda se ještě vůbec uvidí. Válka je strašná věc a dokonce i ty nejtvrdší lidi dokáže připravit o život.

Šesté čarodějovo pravidlo: rozum je jediným vládcem, kterému můžeš dovolit, aby ti vládl.

Jestli jste si zvykli z předešlých dílů na přepych a luxus, které prostředí, ve kterých se hrdinové pohybovali, můžete se s touto představou rozloučit. Strávili jsme čas v Aydindrilu, D’Haře a u Bahenního lidu. Nyní se ale vydáme na místo, které by nikoho nenapadlo. Autor čtenáře zavede rovnou do Altur’Rangu, srdce Císařského řádu. Nemyslete si ovšem, že je to místo plné prosperity a bohatství. Během čtení jsem si totiž říkal, jaké to musí být úžasné místo, přeci jen, tohle je kolébka Císařského řádu. Když se ale postavy do tohoto města dostali, nestačil jsem se divit. Goodkind popsal vše dopodrobna a poukázal na to, že i když se může jednat o hlavní město, může v něm vládnout bezmoc a chudoba. A tím to ovšem nekončí…

V minulé knize nám autor ukázal, že se nebojí popisovat politické šarvátky schované za oponou. Víra poražených by se dala v určitých aspektech srovnat s Krvavou církví. Stejně jako třetí díl, i tento děj se vznáší v době válčení a vojenských strategií, jak ochránit Středozem. Souboje v tomto díle jsou ale ještě více pestřejší, než na které jsme byli u třetího dílu zvyklí. Terry Goodkind se může zapsat svými schopnostmi na seznam spisovatelů, kteří poměrně často rádi porušují pravidlo, že vše musí dobře skončit. Během čtení přijdeme o mnoho oblíbených postav, u kterých byste ani netipovali, že by mohly zemřít. Tento spisovatel si prostě hoduje v tom, že dokáže i v šestém díle série překvapit jakoukoli věci. Někdy i úplná maličkost dokáže zvrátit průběh děje.

Nemusíte se bát toho, že když knihu dočtete a na nějakou dobu celou sérii odložíte a po nějakém tom čase k ni vrátíte, budete tápat v příběhu jako slepci. Během čtení nám totiž autor připomíná jednotlivé situace a představuje aspoň v pár větách jednotlivé postavy. Vždy, když si toto malé seznámení přečtete, vzpomene si aspoň zábleskem na předešlé díly. Taktéž mě stále udivuje to, jak si dokáže jeden človíček, který knihu napsal, pohrávat se svým světěm až tak, že mu nedělá problém ho zničit. A kdyby jen to. Nebojí se zabíjet postavy a nebo je dokonce v průběhu příběhu přetvářet. Vážně si někdy říkám, že mi ty postavy nahánějí husí kůži. Jsou tak živé a přitom to není nic víc než inkoust na papíře…

Verna přiběhla, když uviděla přijíždět Zedda. „Jsou zde příliš brzy! Neměli tady ještě být!“

Překvapeně na ni zíral. „U všech rohatých, ženská, to jim mám říct, že se nám nehodí, aby nás napadli právě teď, a aby nás laskavě přišli pozabíjet o chvíli později?“

Během čtení jsem měl nesčetněkrát nutkání knihu zavřít a pěkně si zakřičet. Někdy z toho, že autor pozabíjel mé oblíbené postavy, nebo když na scénu nastoupila nějaká zfanatizovaná postava. Zní to tak trochu vtipně, ale nedokáže si představit, jak musí čtenář celou knihu kroutit hlavou nad tím, jak jsou některé postavy tak dokonalé vymyté bytosti, které plní úplně hlouposti. Císařský řád je jedna velká skupina lidi, kteří musí upřednostňovat ostatní před sebou. Ale za jakou cenu? Radost je špatnost. Nepracovat je špatnost. Samotné žití je špatnost. Lidé musí pracovat, aby peníze rozdali těm, co pracovat nemohou, nebo těm, kteří pracovat nechtějí. Není to tak trochu nespravedlnost? A ty zločiny, které lidé z pouhé beznaděje dělají… Opět podotýkám, že popisy v Goodkindově moci jsou zlo. Proč dokáže vždy tak přesně všechno popsat? Proč!?

Víra poražených by se dala pokládat za jeden z těch nejlepších dílů, které dokázal – námi známý – Terry Goodkind napsat. Každý díl byl samozřejmě skvělý, ale tenhle byl… prostě jiný. Zápletka se zamotávala více, než by měla a při konci jsem doufal, že mi nezemře další postava. Ovšem, autor si nedokázal odpustit ten příjemný konec, který jako vždy nekončil otevřeně, ale přesto nechal mnoho otázek, na které snad najdeme odpověď v dalším díle. Někdy si tak říkám, jestli poslední díl nebude o tom, jak autor zničí celé Středozemí a nezbude žádný Císařský řád, žádná Kahlan a Richard, žádná magie. Kdo ví? Autor je jako časovaná bomba a nikdy nikdo neví, čím překvapí.

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji Knihcentru.cz! 

Knihu si můžete objednat na jejich stránkách zde!