V lidské historii se objevilo několik bohů. Severští bohové, římští, řečtí, křesťanští a mnoho, mnohých dalších. Kdo se v tom má orientovat, že? Božstev je až mnoho a každý si uctívá někoho jiného. Ale co kdyby vám někdo pověděl, že všichni bohové jsou opravdoví? Ježíš je fajn chlapík, Thor leze všem na nervy a Mórrígan se stará jenom o sebe. Ovšem, každý z bohů není takový, jak se zdá. Většina z nich chtějí pouze jednu věc: moc. A pro tu jsou schopni udělat cokoli.

Odpočinek je slovo, které Atticus vůbec nezná. Po kruté bitvě, při které byly otevřený brány do pekel, v městě bohů Tír na nÓgu, vypukly nepokoje. Bohové začínají válčit o vůdčí postavení a samozřejmě, že za to nemůže nikdo jiný, než irský druid, který žije nesmrtelný život. Bohové ale nejsou to jediné, čím by se měl Atticus zabývat. Díky otevřenému portálu uniklo na zem několik démonů, padlých andělů a podobných nestvůr. Jeho listina nepřátel se každým dnem zvětšuje – nejen o žijící, ale taktéž o nemrtvé nepřátelé. Do jeho města směřují záhadné bakchantky, které mají za úkol rozpoutat zmatek, rozvést několik rodin a hlavně: dobře si užít. Největší obavy mu ale dělá konvent čarodějnic, tentokrát z Německa. Německé čarodějky, s nacistickou minulostí, touží získat území, které druid a konvent polských čarodějnic chrání. Aby s nimi mohli bojovat, musí se Atticus spojit s polskými čarodějnicemi a důvěřovat jim. Bude toho ale schopen? Spojit se s čarodějnicemi, které několik století toužily po jeho hlavě? Bude dost dobrý na to, aby přežil démony, čarodějky, božské pletky a konečně si našel chvíli odpočinku?

„Využijete své obří chlupaté vlkodlačí svaly, vyšvihněte mě tam a pak mi hodíte ty meče. Nejdřív je svážu s větvemi, aby se nehýbaly, potom na ně sešlu kamufláž.“

„Ty větve vypadají docela slabě. Víte jistě, že vás unesou?“

„Rozhodně. Tenhle strom mě má rád. Jeho kořeny prorůstají pod plotem a občas si s ním povídám o prašnosti, dusíku a děsivých škůdcích.“

Dámy a pánové, Kevin Hearne by si měl asi zasloužit potlesk. Protože tak, jak se mu podařilo do příběhu zasadit historické události a mytologické postavy, se jen tak nevidí. Sice tyto schopnosti už ukázal v prvním díle, ale čím dále v této sérii postupujete, tím více se vám tento element bude zamlouvat. Kromě toho, že se spoléhá na bohy, nestvůry a padlé anděly – které si utvořil autor k obrazu svému a přidal špetnu té fantazie – vsadil autor taktéž na vtipné hlášky a sprostá slova, kterými se to tady jenom hemží. I když nejsem zastáncem vulgarismů v knihách, musím říci, že tady to prostě sedlo jako pěst na oko. Na začátku je to sice takové menší překvapení, ale během čtení si začnete uvědomovat, že si na to zvykáte a místo toho, aby to vadilo, se to začne spíše zamlouvat.  

Světe div se, ale náš irský druid Atticus O’Sullivan už neskáče od jednoho boje k druhému! Aneb se aspoň v něčem Kevin Hearne polepšil. V prvním díle totiž hlavní hrdina skákal z akce do akce a čtenář mohl jenom kroutit očima, jak je možné, že stále žije. V Proklatém toto pravidlo neplatí a celá kniha se spíše zabývá vztahy mezi Atticem a polským konventem. Místo neustálých soubojů se podíváme do historie a trochu více se sžijeme s příběhem. Rozhodně je lepší přicházet na kloub nějaké té záhadě, než v každé kapitole číst, jak druid vyhrál, všechny pozabíjel a to vše popsáno v několika málo odstavcích, nemyslíte?   

Ti, kteří si neoblíbí hlavního hrdinu tady mají na výběr ještě z několika. Co takhle pes Oberon, který se snaží chovat jako člověk? Nebo nějaká ta polská čarodějka? A co takhle přátelský upír, či smečka vlkodlaků? Nejvíce ovšem ale zaujme dvojce: Oberon & Atticus. Jsou totiž opravdu skvělá dvojka a oba házejí vtipné hlášky, stejně jako naráží na různé filmy. I když se může zdát, že kromě akce a vtipu nesází autor na nic jiného, tak jsem na omylu. Stojí taky za zmínku, že i když je kniha svižná a lehká díky krátkým kapitolám, autor se nebojí s postavami manipulovat a – v případě nouze – je i zabíjet. I když je jasné, že náš druid je nesmrtelný a přežívá jedno ohrožení za druhým, kdo říká, že imunní vůči nebezpečí jsou jeho přátelé?  

Vrhl jsem se do dveří, švihl pravačkou a máchl ručníkem ve výšce hlavy. Uslyšel jsem příjemné plesknutí a hned potom blonďatá čarodějnice pronikavě zaječela. Douglas Adams měl pravdu: nic ve vesmíru nemá tak široké uplatnění jako ručník.

Kromě toho, že by příběh vtipný a lehce se četl, měl Proklatý i několik stinných stránek. Je třeba uvést na pravou míru, že vtip v knize není vše. Na několika místech příběh jednoduše stál a tam, kde se nic nedělo, se vložily vtipné scény a hlášky, které sice pobavily, ale přesto nijak nepomáhaly posunout děj vpřed a vyplňovaly tak pouze slabá místa. Vtipné je to, že co se týče druhého a prvního dílů, autor udělal jakousi výměnu. Tam, kde měl první díl slabá místa, je neměl ten druhý a naopak. Takže když se to tak vezme, autor se poučil, ale nedal si zase pozor u jiných věcí, které se mu podařilo při první díle vychytat, což je opravdu škoda.