Sachaka. Území, kde je černá magie každodenně používána a každý mág může vlastnit otroků, kolik jen chce. Už i na první pohled se tato země zdá nebezpečná, ale co teprve jejich sousedi? Sachaka v historii vystupovala vždy jako zdroj problémů, ovšem co za tím stálo? Jaké nevlastně jádro samotné země? Existuje totiž skupina žen, které si říkají Zrádkyně. Právě ty se snaží vmísit do politiky země a změnit ji k lepšímu. Jenže takovýto změna nikdy nejde bez války… nebo snad ano? 

Imardin se za posledních dvacet let změnil. Po vpádu ichanu se zrušila Očista, slumy byly přijaty jako součást města a moc Zlodějů opadla. Život v chudých oblastech se ale přesto nezměnil – až na pár věcí. Zloději, vládců imardinského podsvětí, jsou systematicky zabíjení. Nikdo neví, kdo bude další na řadě. Ti, jenž nejsou zabiti, se stávají otroky nové drogy, která se v Imardinu objevila – roet, který se roznáší po městě jako nákaza a už teď si získal mnoho lidí, kteří jsou na něm závislí. Poté, co vrah uštědří Cerymu pořádnou lekci, je Zloděj rozhodnut vraha najít a pomstít se. A to za každou cenu. Stopy ho ovšem zavedou k pravdě, kterou by raději neznal. Cery ale není jediný, kým se bude příběh zabývat. Lorkin, syn Soney, prožil celý život ve městě a proto, když se naskytne příležitost stát se asistentem velvyslance v Sachace, neváhá a je rozhodnut toto místo přijmout. Než se ale stihne po Sachace rozkoukat, pokusí se ho zabít a nebýt jedné z otrokyň, nevrátil by se domů živý. Musí opustit hlavní město Sachaky, aby byl v bezpečí. Je možné, že by Lorkin pykal za činy svých rodičů? Jeho zachránkyně je totiž členkou záhadné skupiny Zrádkyň, které se bouří proti sachakanským čarodějům. Tím, že mají Lorkina, by mohly rozpoutat mezi Sachakou a Kyralii válku, ze které by se svět zotavoval ještě dlouho…

Píseň města je nejúspěšnější a nejcitovanější dílo básníka Rewina, proslulého žebráka z Nového města. Skrývá se v ní vše, co můžete slyšet v potemnělých uličkách Imardinu, když se na chvíli zastavíte a zaposloucháte: Nikdy neustávající směsice tlumených, vzdálených zvuků. Lidské hlasy. Zpěv. Smích. Skučení. Oddechování. Výkřiky.

Ve všech třech knihách o Sonee se neustále mluvilo o Sachace. Kromě kousku třetí dílu se čtenáři nepodařilo do této exotické krajiny dostat. Ovšem Vyslancova mise je něco zcela jiného. Nejen, že si autorka opět rozehrála několik různých dějových linek, které v průběhu čtení všelijak propojuje a utíná, ale taktéž se konečně odhodlala čtenářům odhalit tajemství oné exotické Sachaky, o které tak neustále během čtení slýcháváme. S každou stránkou odhaluje tuto zemi, obeznamuje čtenáře s tamějším stylem života, zvyky a nechává, ať na některá tajemství přijde čtenář zcela sám. Jak to je ale u Trudi Canavan zvykem, na konci vznikne spíše více otázek, než odpovědí…   

První díl Trilogie Zrádkyň přinesl mnohé změny – až se tomu nedalo uvěřit. Je až nemožné, že od prvního dílu uběhlo dvacet let a ze Soney už není ta mladá dívka, která prožívala první roky na Univerzitě. Nyní je totiž matka v pokročilejším věku. Společenství se změnilo a jestli jste byli zvyklí na staré postavy, možná vás zamrzí, že už nejsou tak důležité a neobjevují se tak často, jako tomu bylo v Trilogii o černém mágovi. Místo toho je středem Lorkin, jeho přátelé a spousta dalších postav, se kterými se v průběhu čtení seznamujete a zamilujete si je stejně, jako tomu bylo u Soney, Ceryho, Akkarina, nebo i Rothena. Holt, musí se dát prostor mladší generaci a tu starou nechat na druhé koleji.

Víte, co mě opravdu udivuje? To, jakým stylem autorka píše. Nejde tady o to, že by zbytečně dlouze vypisovala nedůležité věci a zabývala se něčím úplně jiným – to zase ne. Trudi Canavan píše opravdu zajímavě a její styl – po této stránce – je to nejmenší, čím bych se zabýval. Zajímavé je spíše to, že každá první kniha jakékoli její série není to nejlepší, co Canavan dokáže napsat. Ano, Vyslancova mise se mi líbila, ale připadalo mi, jako kdyby do příběhu nedala všechno. Nevím, jestli je to dělá naschvál, že začíná od toho nejslabšího, aby zbytečně nedocílila toho, že první díl bude skvělý a ty další budou slabé. Z druhé strany to ale chápu. Proč použít to nejlepší hned na začátku, když se můžeme k epickému konci celé série dopracovat pomalu a vychutnat si ho jako třešničku na dortu?

Mladík nevstal, ale přisunul se blíž ke svému mistrovi. Neměl oči sklopené jako obvykle, naopak k Achatimu vzhlížel. Dannyl na něj zíral, fascinován mužovým výrazem. Pokud si to z téhle vzdálenosti jen nepředstavuji, řekl bych, že je skoro láskyplný. Jen tak pro sebe se usmál. Řekl bych, že je snadné mít rád pána, který s vámi dobře zachází.

Stejně, jako tomu bylo u Společenství čarodějů, i zde první polovina knihy pokulhává. První část je spíše taková ta seznamovací a nechává čtenáře pomalou vklouznout do děje. Ovšem, co mají říkat ti, jenž už Trilogii o černém mágovi četli a ví, jaké události se pojí s různými jmény? Druhá část je sice o něco svižnější, ale nespraví ty pokulhávající kapitoly, kterými jsem se musel překousat v první části. I když je Trilogie Zrádkyň volně navazující na Trilogii o černém mágovi, nedokážu si představit, jak by tomu bylo, kdybych Trilogii nečetl. Vyslancova mise je totiž plná různých spojitostí, které se udály v předešlé Trilogii – nebo i knize předcházející Trilogii o černém mágovi: Tessia – a proto bych nikomu nedoporučoval, aby začal právě s touto sérii hned na počátku, neboť se budete pořádně ztrácet, kdo s kým, kde, proč a podobně. Trudi Canavan ráda píše složité děje a nikoho by nepotěšilo, kdybyste začali s tím, kde se počítá, že budete mít znalosti z předešlých dílů.