Letní dumání 2 (#8) | Emoční stránka knih
srpna 27, 2013
Jeden z příspěvků do Letního dumání, které vymyslela Syki!
Emoční stránka knih
Určitě to většina z nás zná.
Všichni máme svůj oblíbený žánr knih, kterému dáváme přednost, ale jakmile se
někdy objeví nějaká kniha, která se zaměřuje na emoce (z větší části na nějaký
ten smutný příběh), většina z nás po ni sáhne. Já takovéto knihy považuji
za rozptýlení od neustálé akce, kterou se to v některých knihách jenom
hemží. Když se ale tak zamyslím, emoční knihy nejsou vůbec na odpočinek – právě
naopak. Někdy jsou emoce horší než létající střeva a potoky krve.
Abych se přiznal, tak já u filmů
skoro (ne-li vůbec) nebrečím. I když musím přiznat, že některé filmy byly
opravdu smutné, tak mi ani jedna slza neukápla. Většinou se při takových
scénách ani nehnu a pouze napjatě pozoruji, ale potoky slz nikdy nečekám. Nevím,
jestli nejsem ten emočně založený typ, ale právě slzy nemám ve zvuky veřejně
ukazovat.
Stejně tak je tomu i u knih. Jasným
příkladem je (asi všemi dobře známa) kniha Hvězdy nám nepřály. Během
čtení sice byly scény, které vehnaly slzy do očí ostatním, ale já měl pouze
takovou tu chvilku, při které by na mě neměl nikdo mluvit, protože musím
vstřebat to, co se stalo. Ale taková chvíle nastává málokdy, neboť ne vždy se
podaří autorovi tak skvělé zapůsobit na emoce čtenáře. Už párkrát jsem narazil
na scény v různých knihách, kdy se pokusil autor navodit takovou tu
správnou atmosféru, během které by měly emoce sršet ze stránek a já se jenom
chvíli zastavil, abych si pravdu potvrdil, a pokračoval dále. Autor to prostě
musí umět. Navodit správnou atmosféru, zvolit správná slova a hlavně to dobře
podat, aby to nepůsobilo nějak násilně. Stojí ale za zmínku taky to, že někdy
čtenář nebrečí jenom ze smutných scén. K slzám nás může přivést stejně tak
hlavní hrdinka, která nemá v tom, co chce jasno, nebo i příběh, který je
tak průhledný, jako kdybyste se dívali přes sklo. To je bohužel taky
někdy k pláči…
Pokud ale narazím na scénu, která
mě naprosto zasáhne svým odhalením, vždy mi po zádech přeběhne mráz a já potom
ještě dva dny brblám o tom, jak je možné, že to autor takhle ukončil. Tady je
třeba jasný příklad poslední díl série od Michaela Scotta: Kněžka. Takové
knihy mám na jednu stranu rád, ale na tu druhou sám sebe nenávidím za to, že
něco takového vyhledávám. Konec celé série byl totiž takový, že to, v co jste
celou dobu věřili, byla lež a pravda byla taková, na kterou byste nikdy
nevsadili. Je taky pravda, že jsem se musel ještě nějaký ten den z toho všeho
vzpamatovávat. Tohle na mě udělá třeba větší dojem, než nějaká smutná scéna,
při které bych měl brečet, ale přesto nebrečím. Ovšem dokážu knihy dost živě
prožívat a nedělá mi problém se do příběhu ponořit až po uši. Musím mít na to
ale svůj klid a prostor, protože v hluku se prostě nedokážu na to vše, co
kniha nabízí, soustředit.
Nemůžeme ale mluvit pouze o té
smutné stránce knih. Dokonce už i ve fantasy, dystopiích a mnoha dalších
žánrech můžeme nalézt mnoho emocí. Stejně tak jako vážné příběhy, miluji i
příběhy vtipné, při kterých se můžu usmívat od ucha k uchu, s mrazením
v zádech pokračovat ve čtení, nebo se strachem otáčet stránku za stránkou.
Proto si myslím, že dokonce i emoce jsou v knihách poměrně dosti důležité.
Protože co by to mělo za smysl, kdyby byla kniha bez vtípků, nebo byste jen pokrčili
rameny, kdyby umírala vaše oblíbená postava? Emoce jsou vážně důležité, ale
stejně jako u všeho, i tady závisí na tom, jak se s tímhle prvkem autor
popere.
Emoce sem, emoce tam. Důležitá
věc, bez které by knižní svět upadal. Někdy se i snažím vkládat své emoce do
článků – a do recenzní samozřejmě taky! A jaký máte na emoce v knihách názor
vy? Máte rádi, když vás kniha vytočí, rozpláče, naštve…? Vítáte takové knihy,
nebo raději vsadíte na něco jiného?
2 komentářů
Emoce v knize... to se holt musí umět. A na světě je zatím jen jedna kniha, u které jsem brečel - Harry Potter a Princ dvojí krve, konkrétně Brumbálova smrt. To jsem brečel skoro jak malá holka :D
OdpovědětVymazatSpíš mám radši, když mě kniha překvapí (Hra o Trůny), nebo když mě při jejím čtení mrazí v zádech (Osvícení). Nebo když se po jejím dočtení bojím jít po tmě na záchod a musím si s sebou brát baterku a meč :D :D
Ohledně těch konců... největší frustraci z konce jsem zažil u Death Note mangy. To bylo prostě... No, doteď se s tím srovnávám a to jsem to dočetl začátkem června :D
No a konec Tance Draků byl taky pěkně vypečená záležitost :D
No u mě kniha vyvolá emoce velmi snadno, samozřejmě musí být dobře napsaná. Někdy slzy dojetí, ty jsou fajn, pak ty kvůli smichu, ty mám obzvlášť ráda a nakonec slzy smutku, ty jsou asi nejtěžší, protože když se to autorovi opravdu povede, ještě nekolik dnů po přečtení chodím a jsem jako uzavřena ve snu a to už je teda fakt průšvih, ale zase ono by to bez toho občasného velkého smutnění bylo asi o ničem :-)
OdpovědětVymazat