Andělské příběhy se poslední dobou dostávají do podvědomí čtenáře stále častěji. Stávají se námětem pro některé knihy a každý autor si s nimi pohraje po svém způsobu. Upírská horečka, ve které se chtěl každý druhý člověk stát tvorem temnota, pomalu opadá a nyní jsou v kurzu stvoření světla. Andělé se vyskytovali v literatuře již od pradávna a proto někteří jejich návrat do dnešní literatury ocení. Ovšem, nesmí se to zase přehnat, protože potom to skončí stejně jako s upíry. Nikdo je nebude číst, protože jsou na scéně už prostě dlouho.

Aaron Corbet je prostý chlapec, který chodí na střední školu, přežívá v ní a snaží se dostudovat, aby mohl na vysokou. Vlastní labradora Gabriela a jeho adoptivní rodiče se o něj starají společně s postiženým chlapem Steviem. Vše se zdá normální, až do Aaronových osmnáctých narozenin. Od té doby začne plynule mluvit všemi jazyky světa, stejně jako rozumět svému psovi. Tohle ale není celý jeho dar. Je to pouhý zlomek síly, kterou vlastní. Pár dní na to potká Zekea, který mu vysvětlí, co se s ním děje. Je totiž Nephilim – dítě anděla a člověka. Tím, čím je, se vystavil velikému nebezpečí a než se stihne pořádně rozkoukat, co se vlastně děje, je vržen do války andělů, která trvá již dlouhou dobu. Aaron sice svou podstatu popírá, ale jak chcete popřít něco, čím jste? Verchiel, anděl a posel samotného Boha je na křížové výpravě, na které chce zničit všechny Nephilim. Verchiel se chystá vynaložit všechnu sílu, aby Aarona zničil, protože podle dávného proroctví je právě on mostem, který má spojit padlé anděly s nebesy. Aaron s tím nechce mít nic společného, ale sled událostí, které nastanou, ho přesvědčí o opaku.

„Mocnosti jsou jako tajná policie, jako boží jednotka zvláštního nasazení. Mají za úkol znišit všechno, co podle nic uráží Stvořitele.“ Aaron zmateně zavrtěl hlavou: „Nechápu.“

„Mocnosti se již dávno rozhodly, že Nephilim takoví jsou. A že představují potupu pro Boží oči.“

Určitě znáte příběhy, ve kterých je hlavní postava anděl a okolo osmnáctého roku se začíná hlavní postava měnit. Najde si na zádech dvě podivné bulky – ne, nádory to fakt nejsou –, ze kterých následně vyrostou křídla a oni z toho začnou šílet. Ne, Thomas Sniegoski toto rádoby pravidlo porušil a anděly si vytvaroval tak, jak chtěl. Andělské schopnosti přibarvil tím, že hlavní hrdina rozumí jakémukoli jazyku – ať už mrtvému, živému nebo i tomu zvířecímu. Autor se odpojil od toho celku, na který jsme u jiných příběhů zvyklí, a jako málokdo si vytvořil svoje vlastní pravidla, podle kterých se bude celý příběh točit.

Víte co zaujme více než zajímavý příběh? To, že se vše vlastně pojí k Bohu. Ne, nebojte se. Je to vlastně úplně jinak. Verchiel vraždí ve jménu Boha, padlí a dokonce i anděl se s ním snaží spojitt, ale jak to tak bývá, Bůh neodpovídá. Vlastně v příběhu jako samostatná postava nevystupuje, ale přesto je často zmíněný a celkově jsou nebesa vzpomínaná a spojována s mnoha informacemi v knížce. To ji dodává takový ten nádech něčeho mystického. Nádech toho, že něco z knihy může opravdu existovat. Těžko se to vysvětluje, ale nemusíte se bát, že by vám tam někdo vykládal základy náboženství. Autor jednoduše připojil anděly k tomu, k čemu se vážou nejvíce a nejčastěji. Spojil je k nebesům.

Padlí andělé 1 je svazek dvou knih. Padlí andělé & Leviatan. A přesto, že by se mělo jednat o dvě navazující knihy, obě se poměrně dost liší. V prvním příběhu je Aaron zasvěcován do andělských tajů a tak nějak se připletl do války mezi anděly. První díl je spíše naladěn na seznamování, ale přesto je podle všeho lepší než ten druhý. Má spád, všechno tam utíká rychle a čtenář je rád, že nějak pobral všechny ty informace. Leviatan je tak trochu jiný. Při čtení jsem si říkal, jestli vážně čtu o válce andělů. Sniegoski si tak nějak odskočil od toho všeho do úplně jiného příběhu, který mi místy připomínal spíše takové vyplnění prázdného místa. Poslal Aarona proti nějaké božské příšeře a řekněme si, že je trochu těžké představit si, jak vypadala. Místy to bylo sice divné, ale kdo říká, že to nebylo čtivé?

Aaron poručil síle, aby přišla blíž, a opravdu, pomalu se k němu otáčela. Znovu ji myšlenkami pobídl a znenadání, v mžiku, se pohnula a měnila svou podobu – savec, hmyz, plat, všechny formy života, Boží zvěřinec. Clouma jeho tělem, až lapal po dechu. Prudce otevřel oči a pohlédl na podvečerní oblohu, na mraky i vesmír daleko za nimi.

To, jak se chovala hlavní postava se taky trochu odráží na tom, že knihu psal muž. Dokázal napsat příběh, do nějž zasadil opravdu normálního kluka, který není rozmazlený, nemá vše a podobně. Zde spíše platí pravidlo, čím skromnější, tím lepší. Stejně tak jeho styl vyprávění stojí za zmínku. Při čtení se nebudete ztrácet a dialogy jsou stejně propracované, jako místa a osoby, kde se příběh odehrává. Musím teda říci, že mě tato kniha příjemně překvapila. Nečekal jsem od toho nějak moc, ale nakonec jsem rád, že se ke mně příběh dostal.