| Spojit mimozemské houby, hluboký vesmír a budoucnost? Žádný problém! |
| Zdroj |
Klíčová slova jsou: "mimozemské
houby", "Pětice posvátných drog", "Hmyzí bůh Akkütix",
"lidské oběti", "Össeané". Tohle když vám přeletí přes
cestu a internet, vzešlo to ode mne. Ale já coby osoba nejsem zas tak důležitá.
Jak
jsme již zjistili, své spisovatelské začátky již máte za sebou. Co, nebo kdo,
Vás přivedl k samotnému aktu psaní?
Sama nevím, jak a proč mě to
postihlo. Vysnívala jsem si scény, sotva jsem udržela v hlavě myšlenku, a
snažila jsem si je zapsat, sotva jsem udržela tužku a naučili mě písmenka.
Psaním se neuživím, ale dodnes to pokládám za to nejzajímavější, co se dá na
světě dělat.
Když
se dnes, s odstupem času, podíváte na své spisovatelské začátky, jak byste
je popsala? Bylo těžké prosadit některou ze svých knih?
Začínala jsem v devadesátých
letech, kdy nebyl trh tak přesycený. Šlo to úplně hladce: v osmnácti jsem
vyhrála scifistickou "Cenu Karla Čapka" (neboli "mloka"),
což brali nakladatelé jako doporučení, čili ten román okamžitě vyšel. Další mlok
a další tři knihy následovaly. Problém nastal až později. Skončila jsem
vysokou, nastoupila jsem do práce, vdala se, měla děti. Na psaní najednou nebyl
čas ani energie. Pár let jsem nebyla schopná absolutně ničeho. Pak jsem si zase
začala něco spřádat (výše zmiňované mimozemské houby neboli Mycelium), ale byl
to rozsáhlý projekt, sága o pěti dílech, kterou jsem dávala dohromady víc než
deset let. Když člověk tak dlouhou dobu nepublikuje, začíná fakticky zase od
nuly. Ve fantastice to platí obzvlášť, protože je to žánr pro mladé a publikum
se mezitím úplně obmění. Vylezla jsem z hrobu jako dobře uleželý zombík a na
povrchu zemském mě nikdo neznal. Napodruhé to bylo mnohem těžší. Porůznu jsem
uplatnila pár povídek, které Myceliu trochu prošlapaly cestu, ale i tak trvalo
dva roky, než jsem pro veledílo takhle monstrózní našla nakladatele.


















