Svět se za posledních několik let změnil. Pokročili jsme s technologií, vyléčili jsme neléčitelné a přesto chceme stále pokračovat dále. Naším největším snem je prozkoumat vesmír a odhalit všechna jeho tajemství. Poznat novou kulturu a spojit se s cizími rasami. Pokud se něco takového stane, měli bychom si ale dávat pozor. Ne každá mimozemská civilizace může být hned přátelská – byť se tak na první pohled tváří…

Země v 26. století určitě není taková, jakou bývala v století minulých – a Lucas Hildebrant to jako jeden z mála lidí ví. Lidskému pokolení se totiž v průběhu věků podařilo objevit novou rasu mimozemšťanů, se kterými lidé uzavřeli dohodu. Oni dodají technologie a na oplátku budou moci na Zemi v klidu a míru žít. Tedy, aspoň aby to tak na první pohled vypadalo. Lucas Hildebrant neměl zrovna lehké dětství a díky výchově jeho otce se mu otevřely oči dostatečně na to, aby si uvědomil, koho si to lidstvo vlastně na Zemi pozvalo. Kromě össeanských krvavých obětí, které ve jménu svého boha tato civilizace provádí, stojí taktéž za oponou celé vlády lidí a pomoci neviditelných nitek ji ovlivňují. Každý člověk ztratil svou svobodu a ani si to neuvědomil. A kvůli tomu se snaží Lucas zabránit tomu, aby si Össe získala svým nevinným vlivem i jeho. V okamžiku, kdy se rozhlásí, že na Marsu se nachází Fomalhiwan, mimozemšťan, který oplývá psychotronickými schopnostmi, Össeané se rozhodnou vyslat své lidi, aby jej zajali a co nejrychleji odstranili. Někdo takový by mohl narušit jejich tajný plán a v té chvíli by několika roční snaha přišla vniveč. Lucas ale rase, se kterou sdílí planetu, nevěří a kdykoli se naskytne příležitost, všem okolo sebe ukáže, že tato civilizace není tak dokonalá, jak se zdá. A není nic lepšího, než k takovému vystoupení použít Fomalhiwana. Kdo tohoto mimozemšťana získá první, bude mít jedno velké eso v rukávu. Hra o osud lidstva začíná.

Fantazie je největším nepřítelem statečnosti.

Hlavním úkolem každé knihy sci-fi žánru je ukázat čtenáři jakýsi záblesk budoucnosti, co by se mohlo – a stejně tak nemohlo – stát a Jantarové oči v tomto ohledu samozřejmě nejsou žádnou výjimkou. Přesto kniha díky budoucnosti, kterou Vilma Kadlečková přednesla čtenáři a tím vytvořila neočekávaný a neobvyklý příběh, z řad tuctových knih vystupuje. Lidstvo je velice ctižádostivou rasou a s každým dosaženým cílem se snažíme dosáhnout něčeho nového. Překonáváme hranice a ani si neuvědomujeme, že svými činy si můžeme ublížit. Příběh je sice pořád jenom příběhem, ale musíme se zamyslet taktéž nad tím, že od stavu, který vládne v této knížce, nejsme zas až tak moc vzdálení. Kvůli tomu, abychom se dostali dále, jsme schopni udělat cokoli. Zaprodat svou svobodu, navázat nové spojenectví a to vše jenom kvůli tomu, abych si ulevili svému svědomí. A na to vše autorka v této knize poukazuje. Össe je sice jenom knižní hrozba, ale jak daleko je od pravdy?

Nová kultura, vlastní jazyk a bůh vyžadující krvavé oběti. Tak nějak by se dala shrnou zcela nová rasa mimozemských obyvatel planety Össe. Össeané rozhodně nejsou žádnou mírumilovnou rasou, se kterou by si bylo radno zahrávat – o tom, že by se s nimi čtenář již někde setkal ani nemluvě. Vilma Kadlečková tuto nenápadnou, ale přesto nebezpečnou, rasu promyslela do každého sebemenšího detailu a určitě nic nezanechala náhodě – což se vlastně dovídáme v průběhu celého příběhu. Na Össe jako samotnou se sice v průběhu knihy ani jednou nedostaneme, ale něco takového se určitě nemusí hned jevit jako něco záporného. Össenské náboženství je obsáhlé, jejich kultura stejně tak a jediné, co můžeme udělat, je autorku obdivovat, že vše sjednotila a podala čtenáři tyto informace dostatečně zjednodušeně na to, abychom je mohli zpracovat. V průběhu děje nám jsou sdělovány informace v podobně útržků a vzpomínek všech vystupujících postav a o této rase si budeme moci postupně vytvořit svůj vlastní názor. Vše se popsáno až moc reálně a místy to i vypadá, jako kdyby autorka o této rase věděla více než my. Össe je určitě planetou, která přinutí mnohé čtenáře po přečtení knihy zamyslet se nad tím, zda opravdu přeci jen někde, v tom hlubokém a nekonečném vesmíru, neexistují…

Už od otevření knihy nelze očekávat jednoduchý příběh; a už vůbec ne předvídatelný děj. Díky množství informací a zvratů, které se za celou dobu udály, je potřeba se na knihu co nejvíce soustředit. Styl, kterým jsou Jantarové oči napsány, je velice precizní a ostřílený a autorka sama ví, na co se zaměřit, co by mohlo dychtivého čtenáře zaujmout a od čeho se oprostit, protože je to nedůležité. Kvůli skutečnost, že v knize vystupuje mimozemská rasa össeanů, která má svůj vlastní jazyk a hrdinové používají neznámé pojmy, na které se ne vždy dovíme definici, tudíž je potřeba se na knihu poměrně hodně soustředit. Každá kapitola totiž obsahuje malé střípky informací a pokud se u čtení necháte něčím rozptýlit, ztratíte niť děje a opět bude nějakou dobu trvat, než se do celého příběhu dostanete. Kniha se jako samotná čte velice dobře a lze vidět, že Vilma Kadlečková už má nějakou tu praxi, ale přesto se mi příběh místy zdál trochu roztáhnutý a zdlouhavý. Příběh je založen především na pohledu do minulostí postav a věřím, že tato skutečnost bude mít své odůvodnění. Autorka prohlubuje nejen svět, ale i postavy a u konce Jantarových očí si sami uvědomíte, že příběh byl silnějším a propracovanější, než se na první pohled zdál.

„Člověk se může bát, jen když má naději.“

Jak již bylo zmíněno výše, Jantarové oči neoplývají pouze svou nápaditostí a dějem, ale taktéž obsahuje naprosto neobvyklou postavu jménem Lucas Hildebrant, který nespadá do kolonky těch nejhodnějších hrdinů. Jeho dětství nebylo nic lehkého a právě díky všemu, co ho jeho otec naučil – čtení v lidech, össeanské zvyky a neobvyklé chování –, povyšuje hlavní hrdiny českých knih na naprosto novou úroveň. Lucas Hildebrant je přesně takovým tím typem, kterého si na jedné stránce oblíbíte a na té druhé ho začnete nenávidět. Není dobrý, ani zlý a mezi těmito dvěma stranami se až nebezpečně moc naklání. Je schopen obětovat svůj život, nebo využít své jediné přátele jenom kvůli tomu, aby dosáhl cíle, ke kterému celý život směřuje. Kromě humoru ale taktéž oplývá jakousi autoritou, která doslova vystupuje ze stránek a vytváří nám před očima reálného člověka – stejně jako další postavy. I když jich v příběhu vystupuje více, než můžeme být zvyklí, každá z nich je jedinečná, rozdílná a způsob jejich myšlení není ani v jednom stejný. Každý se rozhoduje tak, jak uznává za vhodné a doufá, že tím udělal správnou věc. Člověk je tvor omylný a postavy vystupující v tomto příběhu nejsou žádnou výjimkou. Mezi dobrem a zlem je až moc tenká hranice.

Jantarové oči jsou povedeným počinem české autorky Vilmy Kadlečkové. První kniha pentalogie vyprávějící o budoucnosti lidstva, je pouze úvodním příběhem plný nových pojmů, unikátních hrdinů, lží a přetvářek. Kromě trochu složitějšího, ale přesto čtivého, příběhu se může čtenář taktéž těšit na zcela novou rasu záhadných mimozemšťanů a jejich techniku založenou na össeansských houbách. Každá z postav je jedinečná a má svůj vlastní charakter. To vše v jedné knize s příchutí nebezpečí hrozícího z hlubin vesmíru. Možná, že nakonec přeci jen nejsme ve vesmíru sami…