Poslední
datovaný článek byl zveřejněn 14. února. Uběhl více jak měsíc a na blogu je
pořád mrtvo – tenhle stav nastal už od chvíle, kdy se mezi články
vytvořila prodleva větší než ta týdenní. Celý jeden rok jsem se snažil držet
blog naživu díky recenzím a… vlastně jenom recenzím. Už hodně dlouhou dobu jsem
se vlastnímu blogu vyhýbal jako čert kříži, protože úvodní stránka mi pořád
jenom připomínala, že mám jednu nepovinnou povinnost. Vždycky, když jsem si
psaní článků chtěl sednout, našel jsem si něco jiného; uvědomil jsem si, že
tapeta na počítači potřebuje uklidit; že bych měl raději kreslit; že i koukání
z okna je zajímavější, než rozvíjení svého spisovatelského umu. Avšak teď jsem
se zatvrdil, po dlouhé době si vlastní blog
otevřel a rozhodl se napsat tento článek.
Kdybych chtěl, mohl bych se vymlouvat. Člověk je
inteligentní a fikaný tvor, který je schopen si najít výmluvu na vše, na co si
jen umane. Mohu tvrdit, že nemám čas, ale pravda je vlastně úplně jiná. Ve
škole trávím čtyři dny v týdny deset hodin, v pátek pouze šest. Dá se říci, že
víkendy mám volné a i když to jsou jediné dva dny, kdy dospávám, připravuji si
podklady pro úkoly a práce na zbytek týdne, čas na sebe si najdu. Čtu a kreslím
(někdy spíše jenom to první). Dokonce i psaní jsem na více jak tři měsíce
odložil, byť jsem věděl, jak moc se na dopsání jednotlivých povídek těším. Na
dlouhou dobu jsem odložil dokonce i Bezejmenný, na což jsem silně naštvaný. To,
co mě postihlo, není prokrastinace – bože můj, vždyť ani ona nemůže mít tak
těžký dopad. Mohl bych obviňovat cokoli a kohokoli (dokonce i ten hrnek s čajem
vedle mě), ale k ničemu by to nebylo. Proto jsem se rozhodl ukázat na sebe a
hádejte!
Jako lusknutím prstu se ukázalo, že mám pravdu.
Můžu si za to sám, podílí se na tom vlastní lenivost a
neschopnost si uspořádat čas. Sekl jsem se a nemohl jsem se pohnout. Pátek a
sobotu jsem vždycky vypnul a v neděli, což byl jediný den, kdy se ve mně probudila chuť
něco dělat, jsem si uvědomil, že nestíhám a věci do školy mají přednost; tím
pádem odpadly osobní věci a viva la referáty, projevy a učení. Ze dne na den
jsem prostě přišel na to, že víkendy jsou mnohem jednodušší, když nemusím
přemýšlet nad tím, jakou recenzi zveřejním; že je prostě pohodlnější, když
nemusím nic dělat. Doslova. A do písmene. K tomu mi i došlo, že udržovat blog
jenom na základě recenzí je naprostá hloupost. Nemám to rád a přesto jsem k
tomu měl sklony. Pořád mám napsaných několik recenzí, které se musí zveřejnit, ale co
potom? Číst a psát? Psát a číst? Začarovaný kruh, ze kterého není úniku. Bylo
mi jasné, že takhle to prostě fungovat nemůže. NESMÍ.