Jméno si každý přečte v nadpisu a já ještě můžu dodat, že jsem stále studentka, tenistka, začínající spisovatelka, výtvarnice pokusnice, s tendencí k rychlému vzplanutí pro nějakou činnost, kterou s nadšením začnu s tlumeným odezněním často nedokončím… Ale na všem se pracuje, vždy je čas se zlepšovat a neztrácet víru a optimismus!

Studuješ na nějaké škole? Zde v ČR, nebo v zahraničí?

Odmaturovala jsem na osmiletém gymnáziu v Jablonci nad Nisou a následně se vrhla do univerzitního života. Strávila jsem rok na Univerzitě v Pardubicích, studiem literatury, PR, nakladatelské činnosti apod. Jelikož jsem ale usoudila, že jako literární vědec bych neudělala díru do světa, ale do své peněženky, doslova jsem přeletěla oceán a nastoupila na univerzitu v Americe, kde jsem díky tenisu získala sportovní stipendium. Tam/tady jsem teď druhým rokem.

Vydala jsi knihu Lantuin – Svítání osudu. Mohla bys nám dílo nějak přestavit?

Jedná se o příběh postav, které mě provázely šedivými dny, kdy jsem ještě byla zmatený teenager bez víry v sebe sama. V hlavě se mi vykreslil fantasticky - dobrodružný příběh sourozenců Skye a Williama, kteří jsou proti své vůli předurčeni k velkým věcem. Dokážou ovládat Energii, jsou spřízněni se svými věrnými zvířecími společníky, ifeliony, a skrz nebezpečný sport jménem rip-tide se pokoušejí získat část Pyramidy času, další díl skládačky, který je může posunout za jejich cílem i pravým údělem zároveň.

Chystáš pokračování, nebo jsi přesedlala na jiný příběh?

Pokračování chystám prakticky od chvíle, kdy jsem dopsala poslední větu Svítání osudu, protože ti, kdo knihu četli, vědí, že příběh teprve započal. Vše je tedy už vymyšleno, záleží jenom na mě, jak rychle se budu schopná přinutit konečně si sednout a druhý díl dokončit.

Podporoval tě v psaní Lantuinu někdo?

Prvotní popud vyšel pochopitelně ze mě, ale moje rodina mě hodně podporovala a stále podporuje, za což jsem velice vděčná. Třeba vždycky když jsem napsala kousek knihy, nahlas jsem ho četla rodičům a sestře při cestě na trénink. Taky mi pomohli s výtvarnou stránkou, já jsem vytvořila vnitřní ilustrace a mapku, zatímco taťka je v podstatě autorem celé obálky.

Píšeš také nějaké povídky?

Povídek jsem pár zkusila, dokonce i nějaké fan fiction, ale moc na ně nejsem. Já jsem totiž tak trochu megaloman, když něco vymyslím, tak je to velké a obsáhlé a ambiciózní. Takže kromě Lantuinu mám v šuplíku ještě dvě další načaté knihy, které čekají na svůj čas.

Máš nějakého spisovatelského idola, který tě přivedl ke psaní?

Že by mě přivedl ke psaní, to ne, to se vyvrbilo nějak samo, ale obdivuji Anthonyho Horowitze. Píše příběhy o neobyčejných mladých hrdinech, vytváří skvělé a originální padouchy, zajímavé a plynoucí příběhy plné zvratů a především, umí neskutečně dobře popsat akci! Většinou jde o závěrečnou část knihy, od které se prostě nemůžete odpoutat, je to napsané tak čistě a jasně, že ani nevidíte slova, ale jste naprosto ponořeni ve víru příběhu. To je podle mě jedna forma geniality.

Podle toho, že je Lantuin fantasy dílo, budeš mít asi v oblibě knihy tohoto žánru. Čteš fantasy, nebo to s něčím kombinuješ?

Já vlastně klasickou fantasy moc nečtu, to jsou většinou moc velké ságy, a na to já při své čtecí pomalosti prostě nemám… Navíc, mám ráda, když je v knize nějaký moderní prvek, třeba technický. Vyhledávám knihy s tajemstvím, dobrodružstvím, nadpřirozenem, trochou humoru a zajímavým hrdinou, přičemž mám radši hrdiny, než hrdinky. (Což je trochu paradox s ohledem na to, že v mojí knize figuruje hrdinka. Ale ona se vlastně většinou chová víceméně klukovsky…) Mám třeba ráda Artemise Fowla a Harryho Pottera, samozřejmě.

Co děláš o volném čase?

Prokrastinuju! …Ne, vážně, to dělám, ale nerada a neúmyslně. Vždycky se snažím volný čas využít k něčemu progresivnímu, udělat něco, za co můžu večer před spaním být spokojená. Něco napsat, nakreslit, vyřídit si povinnosti do školy, jít si zaběhat či zacvičit… Taky píšu na blog lantuin.blog.cz své zážitky z Ameriky apod.

Mohla bys nám poskytnout ukázku svého nového díla? :)

No to bych klidně mohla ;) Tady je ukázka z druhé kapitoly Lantuinu dvě:

„Zatracené víno!“ upamatovala se konečně na včerejší večer.

V ten moment se hlasitě rozletěly dveře.

„Vstávat, chásko!“ zazněl rázně mužský hlas.

„Jak nás to právě nazval?“ ozval se Nickův bublavý hlas a okamžik nato se objevil i jeho pomačkaný obličej.

Muž přešel místnost a surově zatřásl se zbývajícími dvěma chlapci, kteří dosud tvrdě spali. „Je už skoro poledne!“ hřímal při tom.

William se nechal zvednout a zůstal pak omámeně stát, jak ohořelá vosková svíce.

Twilly se pokoušel s mužem zápasit, ale marně. Ten ho stáhl z horního lůžka a postavil vedle Willa.

Skye viděla, že hnědovlasý chlapec se musí cítit ještě hůř, než ona. Byl bledý, spodní víčka měl nateklá, přecházející ve fialové kruhy pod očima.

Muž se nenechal zdržovat a po každém z nich hodil jejich velký vojenský batoh.

„Byli jste dobrými hosty, ale teď už zmizte. Jděte na druhý konec města, do kovárny,“ začal je vystrkovat ze dveří. „Na náměstí se vydejte ulicí, co vede kolem kloboučnictví. A pak pořád na sever.“

Mátožně se vypotáceli ze dveří. Nějak se jim podařilo sejít schody a přejít lokál, až se za nimi nakonec zavřela vrata hostince.

Ovanul je čerstvý vzduch.

„To jsme tomu dali,“ promluvil jako první William, který mhouřil oči před poledním sluncem. „První den bez dozoru a hned se zřídíme…“

Nick krátce vyprskl smíchy. Vyšší chlapec na něj otočil hlavu, ale nic na to neřekl.

„Šumivý acilpirin, prosím!“ zasténala Skye se skelným pohledem.

„To je snad to jediné, co nemám,“ zklamal ji Nick.

„Cože?! A to si říkáš lékař celého týmu?“

„Promiň, ale s tímhle jsem nepočítal. Musíme jít a doufat, že vás to přejde.“

Batohy, stejně jako všechny kosti v těle, jim najednou připadaly dvakrát tak těžké. Nakonec se přece jen přinutili pohnout se z místa a vydali se směrem, který jim poradil výčepní.

Jakmile prošli kolem jedné z bočních uliček, objevili se po jejich boku ifelioni. Všichni se tvářili víc než přísně.

Lyaconix si čichla k Twillymu a znechuceně odvrátila čumák. „Příště vás nepustíme na stopu od sebe, máte nehorázné štěstí, že se vám nic nestalo!“ pokárala je.

„Příště budeme chytřejší, to ti můžu slíbit,“ ubezpečil ji chlapec, celý zelený v obličeji. „A i kdyby, mám u sebe ochranný amulet,“ bránil se ještě.

Jeho ifelionka jen prskla a dál už ho nezpovídala.

Jako houf přízraků procházeli rušnou ulicí města. Veškeré zvláštnosti, které míjeli, přitom měli blahodárný vliv na jejich střízlivění. Skye a Williamovi dokonce připadalo, že najednou vidí jasněji, lépe, než kdykoliv předtím, ale zbytky alkoholu v krvi s tím zřejmě neměly nic společného. Oči je pálily, přesto s nimi dokázali pohybovat a zaostřovat tak rychle, že jejich mozek nestíhal informace zpracovávat, nezvyklý na takovou výkonnost.

Skoro každý, koho potkali, na nich chviličku ulpěl pohledem, ale pak rychle sklonil hlavu a hleděl si svého. V mladých agentech to zanechávalo stísněný pocit.  Bylo jim jasné, že svým vzezřením a zvířecím doprovodem budí pozornost, začínali však nabývat dojmu, že v tom musí být ještě něco. Něco dalšího, o čem nemají tušení. Jako by se všichni ti lidé báli přijít s nimi do styku.

Postupovali dál. Nebylo jim nejlépe, přáli si konečně zaslechnout zvuky kovárny, i když se na druhou stranu trochu obávali, k jakému člověku to vlastně míří. Může to být surovec, tupá hlava nebo ztracená existence, jiné vodítko teď však neměli.  Bez své technické výbavy byli neuvěřitelně zranitelní.

Konečně před sebou spatřili čtvercový přístřešek, otevřenou kovářskou dílnu, navazující na nízkou budovu. Zastavili se uprostřed ulice a zaposlouchali se do hlasů, které se ozývaly zpoza plátěné stěny. Protože za ní hořel oheň, mohli pozorovat obrysy lidí, kteří se mezi sebou přeli. Na jedné straně stál vysoký, mohutný muž, zřejmě kovář, který se hlubokým hlasem, podobným řevu medvěda, bránil přesile nižších ozbrojených mužů v přilbách.

„Nic takového jsem nikdy netvrdil!“ zaburácel kovář.

„Můžeme sehnat několik svědků,“ odpověděl přezíravě muž stojící nejblíže k němu. „A jestli vám tahle mizerná dílna za něco stojí, radím vám držet svá slova na uzdě, mohl byste o ni snadno přijít.“

S těmi slovy dal pokyn rukou, ostatní muži se otočili a odpochodovali opačným směrem ulice.

Budeš teď v blízké době (po návratu z USA) pořádat nějakou besedu?

Ráda bych, ale veškeré vyjednávání se nějak vleče a komunikace vázne, takže zatím není nic jisté…

Jsou nějaké rady, podle kterých se při psaní řídíš?

První kniha mě naučila, že nesmím utahat začátek. Když píšu, trochu mě to dřív svádělo všechno detailně popisovat, ale teď vím, že méně je někdy a více, a že pár jednoduchých, ale dobře stavěných vět umí udělat divy. Je potřeba se textem bavit, ale zároveň se nesmí zapomínat na to, aby to bylo ke čtení i pro ostatní čtenáře, vše musí mít logiku atd. A nakonec použiju rčení, že „učený z nebe nespadl“, a že ani můj oblíbený Horowitz neudělal díru do světa už se svojí první knihou.

A oblíbená otázka na závěr: Chtěla bys něco čtenářům blogu sdělit?

Dívejte se na lidi i svět kolem sebe otevřeně a s úsměvem, to jeden z poznatků, který mě naučil pobyt tady v Oklahomě. Dělejte to, co sami cítíte, že je správné, a nenechte se ničím brzdit. A nepřestávejte snít ;)