Davarus Cole je sirotkem, členem odbojářské skupiny Střepů a taktéž i hrdina. Tedy, aspoň si to myslí. Jeho otec byl slavný po celé Dorminii a tím, že mu během smrti odkázal magickou dýku Mageban, sám sebe pasoval na velkého zachránce, který má pomocí této dýky zabít Tyrana z Dominie, jednoho z Magelordů, který se podílel na vyvraždění bohů. Davarus má jasný cíl, jak pomocí ostatních Střepů dosáhnout svého, jenže ve chvíli, kdy narazí na dva Horaly, jeho plány ztroskotají. Kayne, jeden z Horalů, mu zabaví jeho dýku a dokud mu Střepové za splnění jednoho z jejich úkolu nezaplatí, nehodlá dýku vrátit. Kayne se tedy se svým věrným přítelem Vlkem a ostatními vydávají zneškodnit jeden z dolů, odkud čerpá Tyran moc, zatímco je Cole odveden zcela jinou cestou a s každým jeho nádechem se Mageban vzdaluje z jeho dosahu. Má tedy ještě nějakou šanci na osvobození Dorminie? Stane se někdy hrdinou, o kterém tak ve svých představách sní? Zachráncem světa? Cesty každého z hrdinů jsou zcela odlišně a během svého putování za svrhnutím Tyrana se potkají s mnoha muži, kteří jim dokážou pomoci. Může Horal a jeho skupinka věřit Polomágovi, muži bez nohou, který donáší Tyranovi, ale přesto pomáhá odboji? A co Bílá paní, další z Magelordů z Města věží, která se snaží Dorminii zachránit? Schyluje se k důležité válce, která rozhodně nejen v Dorminii. Na severu, odkud pocházejí Horalové, totiž začíná další pletichaření plné temnoty, magie a lží. Kruh čarodějek nebyl nikdy více ohrožen a pokud bude chtít Yllandris přežít, bude se muset přizpůsobit každému, kdo bude ve velení. Každá událost hraje roli. Každá sekunda může být tou poslední. Nechť válka o moc a magii započne.

„Svět je plnej divů,“ řekl. „Nebo spíš děsů, co nám z dálky připadají úžasný.“

Když dnes sáhneme po nějakém tom příběhu, hlavní hrdinové často pocházejí z nejvyšší vrstvy společnosti a s tou lůzou, která bydlí ve slumech, se ani nebaví. Jenže když se to vezme kolem a kolem, spodina je často mnohem zajímavější, než politické pletichaření šlechticů a rytířů. Proto je taky Temné bratrstvo zasazeno do zcela neobvyklého prostředí plného špíny, potu a pouličních rvaček. Na místo, kde potkáte prostitutky, žebráky a mrzáky se snem dožít se dalšího dne. Každá z postav, na kterou v příběhu narazíte, žije v takovýchto podmínkách a proto se nelze divit, že se v určitých situacích i jako spodina chová. Sprostá slova jsou jednou z jejich zbraní a Luke Scull si dal záležet, aby ukázal, že i nejnižší vrstva společnosti má právo být nespokojená a bojovat. Právě díky zvolení tohoto prostředí se mi po celou dobu zdál příběh zajímavý a svým způsobem i exotický – což by se u něčeho takového málokdy očekávalo, že ano?

Svět, na kterém stojí základy celého Temného bratrstva, je velice kvalitně vystavěn. Příběh se průběžně střídá mezi Dorminii, okolím a územím Horalů a čtenář je tedy zahlcen hned několika kulturami, jejich zvyky a rovněž i problémy. Na určitých místech se mi ale zdály některé události nedotáhnuty, jako kdyby měl sám autor nedostatkem prostoru k tomu, aby je dokázal lépe vykreslit a rozvést. Samotná myšlenka světem, ve kterém vymřeli bohové a lidé z jejich mrtvol čerpají magickou moc, mě ale přesto svým vlastním způsobem okouzlila. V mnohých knihách jsou bohové vždy nedotknutelní tvorové, ke kterým se lidé pouze modlí. Jenže fantasy žánr je především o vynalézavosti a už od prvního slova je jasné, že Luke Scull nepatří mezi ty, kteří by se báli experimentovat. Dokázal nám, že svět bez bohů by mohl existovat. Ale cena za jejich záhubu by byla více než vysoká.

Přesto, že svět funguje, jádro knihy stagnuje na samotném příběhu. Když už se na začátku zdá, jako kdyby byl jasně stanovený cíl všech hrdinů, stane se nějaký zvrat, který je opět od jejich hlavního úkolu odvrátí – jasným příkladem je třeba samotný Davarus Cole. Od počátku knihy se neustále potuluje odněkud někam a vlastně ani neví, co dělá. Díky tomu Temné bratrstvo působí tak trochu roztříštěně a neuceleně. Dokonce i přes autorův styl, který se snaží všechno zachránit a svým vyprávěním aspoň trochu udržel čtenářovu pozornost. Někdy se ale stane, že se právě díky této snaze lehce ztratíte, neboť některá jména jsou těžce zapamatovatelná, některá až moc podobná a neustálé střídání pohledů vám spíše přihorší, než pomůže. V případě zajímavého nápadu a postav docela velká škoda.  

Už od samotného počátku je jasné, že každá z postav je originální a vyprávění se díky jejich různých osobnostech naprosto liší. Autor dobře ví, jaká osobnost se k různých hrdinům hodí a na tyto prvky poukazuje po celou dobu – nemluvě o tom, že každý z čtenářů si dokáže najít postavu, kterou si oblíbí. Příkladem je třeba Yllandris, mladá dívka z řad čarodějnic, která má zcela zkreslený pohled na svět. Eremul, polomág bez nohou, který toho ví více, než by se dalo čekat a Davarus Cole, tak trochu hlupák věřící ve své sny. V Temném bratrstvu se tedy vyskytuje opravdu velké množství jmen a postav, ale právě Cole by se mohl považovat za jednu z nejvýraznějších a nejlépe propracovanou – i když jeho cesta je tak trochu nejistá. Davarus Cole vás totiž po celou dobu příběhu bude přesvědčovat, že se už jako hrdina narodil. Po celou dobu žije v jakési bublině snů, ovšem svou naivitou si dokáže leckdy zachránit život a mnozí ze čtenářů si uvědomí, že svou naivitou se z něj stává opravdu jedinečná postava vlastnící vše, co klasičtí hrdinové postrádají. Jenže i když je tohle všechno dobré, zajímavé a pozitivní, už v polovině knihy jsem si uvědomil, že s žádnou z postav jsem nebyl nija spojen a necítil nutkání se o ně bát a prožívat akční souboje po jejich boku. Akce střídala akci, jenže já to sledoval s jakýmsi odstupem a i když Luke Scull odhalil nějaké to šokující odhalení, potvrdil jsem si jenom to, co jsem už dávno věděl. V tomhle případe to je docela škoda, ale zážitek to na knize pořád nemění a kvalitě by se mohla tahle prvotina – nebýt určitých chyb – vyrovnat lecjakým jiným knihám, které vydali již zkušenější autoři.

„Řekl jsi mi, že jsi anděl smrti.“

„Jsem hrdina,“ odpověděl Cole.

Darkson si povzdechl. „Rozdíl mezi hrdinou a vrahem vězí pouze v tom, že hrdina je schopen obhájit každý temný čin, kterého se dopustil, a to před kýmkoli, kdo je ochotný ho poslouchat. Dokonce i před sebou. Obzvlášť před sebou.“

Temné bratrstvo je velice zajímavým a poměrně i čtivým výtvorem. Od neobvyklého hrdiny přes nespočet dalších postav se lehce dostaneme až k příběhu plného magie, mrtvých bohů a lží, které by dokázaly rozhýbat světem. Luke Scull vytvořil opravdu příjemný svět s vlastní historií a zvyky a díky neustálému putování hrdinů navštívíme hned několik rozmanitých a zcela odlišných míst, které by měly vytvořit jednu celistvou skládanku tohoto fikčního světa.  Naštěstí si příběh po celou dobu drží svou úroveň kvality a i přes určité nedostatky se může Temné bratrstvo pořád řadit mezi zdařilé prvotiny. Je jisté, že první kniha byla pouze rozehrávkou pro pokračování a na nás není nic jiného, než vyčkat a přesvědčit se, že autor na sobě opravdu zapracoval a nechal ožít postavy tak, aby doslova vylézaly z jednotlivých stránek příběhu.