Svět Vélina al Sorny, syna slavného Pána bitev, jehož zásluhou vznikla Spojená království, se změnil v okamžiku, kdy stál před vchodem do Šestého řádu Víry a sledoval svého otce, jak mizí v dáli. Od té chvíle se svým jediným rodičem ztratil všechna pouta a stal se členem řádu, ve kterém má pouze chlapce stejné jako on, svou novou rodinu. Společně se cvičí v umění boje, přijímají tresty za své nedostatky a učí se, jak přežít. Každým rokem jsou zkoušeni z různých okruhů toho, co se naučili a pokud selžou, zemřou. Nic jiného v řádu neexistuje. Těžký výcvik s vidinou mladých, sotva desetiletých chlapců, vycvičit vojáky Víry. Vélin al Sorna ale vždy cítil, že je jiný. Nejen, že již od zkoušky v běhu se jej pokusil někdo zabít, ale během přežití v divočině narazil na Popíračku, ženu, která vyznává zcela jiné náboženství. Pomalu přichází na nová odhalení, díky kterým si rozšiřuje své obzory. Vélin byl vždy mužem Víry a pokud bude bojovat, bude to pouze ve jménu Zemřelých. Jak to tak ale vypadá, má s ním osud i království zcela jiný záměr. I přes svou nevoli se zaplete do intrik krále Januse a uvědomí si, jak je život složitý. Jeho životní cesta měla být prostá, zabít každého, kdo nevěří, ale díky vnitřnímu hlasu, který ho zachránil již v několika situacích, se dostává na cesty, které jsou jiným rytířům zcela zapovězené. Čím víc bojuje a prolévá krve, tím více začíná přicházet na to, že slepá víra je nebezpečnější než ten nejostřejší meč. Může najít útěchu ve Víře? Nad Sjednoceným královstvím se smráká a temnota, která vyčkává, se přibližuje. Pokud stihne zcela prozřít a uvědomit si svůj úkol, může všechny zachránit. Pokud jej někdo rychleji nezabije.

„Volba je lež. Ta největší ze všech lží.“

Když řeknu Píseň ledu a ohně, všichni si vybaví několik desítek postav s naprosto realistickými charaktery, příběh plný intrik a obsáhlý svět plný několika kultur a obyvatel. Píseň krve je sice s touto sérii srovnávána, ale nikoli v důsledku toho, že by nutně obsahovala všechny zmíněné – číst něco takového by bylo trochu nudné, nemyslíte? Kniha je sice se známým fantasy eposem srovnáván, ale pokud takovému přirovnání uvěříte, během čtení si uvědomíte, že je to to samé, jako kdybyste srovnávali jablko a hrušku. Píseň krve je totiž něčím zcela jiným a do fantasy žánru přináší zcela originální příběh podaný Anthonym Ryanem, jedním z nejlepších vypravěčů, který vystupuje z řad tuctových fantasy autorů. Údělem tohoto muže nejsou nějaké hloupé šarvátky o trůn, ale nýbrž záměr prohloubit svět, který dokáže uspokojit každého čtenáře hned v několika směrech. Ať už jemnou politikou, pohledem na zfanatizované vojáky, či pouze kruté války plné krve a mečů.

Anthony Ryan klame svým dílem už od samého začátku, kdy příběh vypadá jako další klišovité vyprávění opuštěného chlapce vyrůstajícím v jednoduchém a jasně fungujícím světe. Jenže čím více bude hrdina růst, tím více začne autor odkrývat historii, zvyklosti a slepé náboženství, které se až moc někdy podobá tomu našemu. Vše se začne rozvíjet a díky Vélinově životní cestě čtenář navštíví pár exotických míst, seznámí se s tamější kulturou a uvědomí si, jak moc je svět Písně krve velký, krutý a temný. Tak enormní a plný nebezpečí, že obsáhnout ho do jedné knihy je nemožné – přesto se to autorovi podařilo tak dokonale, že po celou dobu se v příběhu nadnášíme a prožíváme jedno dobrodružství za druhým. Anthony Ryan nezná hranice, rozehrává několik dobrodružství a nechává nás, abychom si všeho užili dosyta. Problém nastává v okamžiku, kdy do tohoto příběhu spadnete. Hrozí totiž, že se jenom stěží dostanete zase ven.  

Už od první chvíle, kdy knihu otevřete, si uvědomíte, jakým dokonalým vyprávěčem vlastně Anthony Ryan je. Na začátku vše podává v malých dávkách, aby vás připravil na neustále nabírání dalších informací a zvratů, které mě donutily křičet, bát se a cítit ztrátu nad postavami, které se mi staly takřka přáteli. Autorův styl se málokdy zaměřuje na popisy okolí, nebo problémy mezi postavami a jejich city. Žádné odbočky od děje, žádné zdlouhavé monology. Pouze čisté věnování se ději, tvorbě světa a napětí, které číhá takřka v každé větě. Pokud totiž existují nějaké hranice a striktně dané body, kterými se fantasy žánr musí řídit, tento autor je s velikou radostí překročil a upravil tak, aby i z otřelého témata získal co nejvíce. Vše okořenil svou nápaditostí a podal tak, abychom byli při čtení napnuti tak moc, že se budeme bát otočit stránku a toho, co vše se dokáže během jedné krátké chvíle stát. Každá z postav má svůj doved, každé rozhodnutí své nedozírné následky a slepá víra své nevýhody.

Očekávat potulného rytíře, který vládne magickými schopnosti, přátelí se s několika elfy a nechává si od trpaslíků vyrábět své zbraně, by bylo zbytečné. Vélin al Sorna je totiž příkladem klasického rytíře, ze kterého se díky výcviku stává královský rytíř a následně Vrah Nadějného, důležité osoby Alpírského císařství. Když jsem se na začátku s tímto hrdinou setkal, působil na mě cize, nebezpečně a jeho popis mi spíše připomínal nějakého obávaného rytíře. Jenže v okamžiku, kdy začne vyprávět svůj příběh a vy s ním budete prožívat jeho život od příchodu do Šestého řádu, prozřete. Uvědomíte si, kým byl a kým se mohl stát. Co ho vedlo k jeho činům a že život není jenom o zápasu dobra a zla. Život je totiž jenom jedna velká past, kde na vás čeká pouze temnota a nic jiného.

Anthony Ryan nechává růst své postavy na pozadí dnů, které se do historie jeho fikčního světa zapíši jako důležité a díky velké objemnosti samotného děje se budete již v tří čtvrtině knihy sami sebe ptát, kdy se všechny postavy změnily. Nejen Vélin, ale taky každý z jeho bratrů mi doslova rostl před očima, jejich osobnost se různě tvarovala a z těch chlapců, kteří byli na začátku dětmi, se stali muži schopni vzít někomu život. Je až nemožné, jak geniálně dokázal autor všechno změnit, spojit a přitom nechat čtenáře, aby celý příběh s Vélinem prožíval. A právě díky životnímu příběhu hlavní postavy se na Vélina budete na konci dívat jinak. Jako muže, který se rozhodl obětovat, aby ochránil všechny, které miluje – ať už je cena jakákoli. 

Muži, kteří milují jen sami sebe, nesnáší ty, kdo zastíní jejich slávu.