RC Review: Brisingr

prosince 20, 2015

Název: Brisingr
Počet stran: 656
Autor: Christopher Paolini
Vydavatel: Fragment
Série: Odkaz Dračích jezdců #3
Orig. název: Brisingr
Přísahy, zkoušky oddanosti, mocné síly se střetnou…
Bitvou na Hořících pláních boj s Královstvím zdaleka neskončil a zdá se, že v nadcházejícím střetu bude Galbatorixův Jezdec mocným protivníkem. Eragona se Safirou proto čekají další zkoušky v boji, ale v příběhu už nejde jenom o ně… Stejně jako Eragon a Eldest, i Brisingr je plný napětí, nečekaných odhalení a zvratů, ve kterém nechybí ani Safiřin něžný humor

Alagaësie byla kdysi mírumilovným místem. Po nebi se proháněli Dračí jezdci, v chodbách hluboko pod zemí přebývali trpaslíci. Lesy obýval spanilý rod elfů a lidé… nu, ti žili normální život. Jenže potom začaly války, Dračí jezdci byli zničeni a k moci se dostal krutý Galbatorix. Díky snaze ho svrhnout je celá země uvrhla do války, o které má rozhodnou jeden člověk a drak. Zůstává ale otázkou: Zvládnou to? Dožijí se vůbec té chvíle, kdy budou muset zasadit rozhodující úder?

Ten chlapec s modrým kamenem, ze kterého se následně vyklubalo cosi mnohem dávnějšího a mýtického, se už dávno ztratil. Byly doby, kdy neuměl bojovat s mečem, starověký jazyk byl pro něj zemi neznámou a o elfech a trpaslících si mohl jenom nechat zdát. Ta doba nadobro zmizela. V tuto chvíli stojí Eragon se Safirou na straně Vardenů, spojených národů bojujících za svržení Galbatorixe a jako vždy, i nyní jsou oba postaveni před těžká rozhodnutí. S každým krokem se dovídají další informace a vytvářejí tak mozaiku své historie. Eragon se ani nestihl zotavit ze všeho, co mu poslední bitva přinesla, a Vardenové se již připravují na další invaze do Království ve snaze Galbatorixovi uždibovat z jeho vlastního území. Nemohlo by to být samozřejmě tak lehké, neboť i přes smrt procházející se vojenským táborem, začíná hrdina pociťovat nutkání se navrátit k elfům a dokončit se svou dračicí výcvik, díky kterému budou schopní odhalit všechny taje Galbatorixovy magie a – to nejdůležitější – jeho slabin. Mohou ale dva symboly povstání, Eragon a modrá dračice Safira, najednou odcestovat? Každý by je v Království viděl rád mrtvé a aliance národů se jemně tříští. Trpaslíci se dohadují o vůdci a noví spojenci Vardenů vyvolávají v prostých lidech strach. Byla přeci jen aliance tolika ras výhodná? Eragon si stejně tak pomalu začíná uvědomovat, že přísahy, ke kterým se zavázal, si začínají vybírat svou daň. K tomu všemu se nadcházející válka rychle blíží a on se musí okamžitě rozhodnout. Pomůže Vardenům a bude bojovat a brát životy nevinným, nebo všechno vsadí v risk a bude pokračovat v odhalování své vlastní minulosti, předků a tajemné magie? Stane se z něj tak plnohodnotný Jezdech, který bude schopen svrhnout krutovládce a nastolit mír?

„Nejde o vlky tam venku,“ odvětil Eragon a schoulil se. „Jsou to vlci tady,“ a poklepal si doprostřed čekal.
Arya přikývla prudkým, ptačím pohybem, který prozrazoval, že ve skutečnosti není člověk, ačkoli na sebe vzala lidskou podobu. „To je vždycky tak. Nestvůry duše jsou mnohem horší než ty skutečné. Strach, pochyby a nenávist už ochromily ví lidí než divoké šelmy.“
„A láska,“ podotkl.
„A láska,“ připustila.

Už od otevření první knihy se mnozí ponořili do obrovského světa Alagaësie. Tohle místo se v tom okamžiku stalo místem plným magie, dobrodružství a tajemství, která čekají na své odhalení. Již v Eragonovi bylo jasně viditelné, jak moc si dal autor s celým světem práci, aby jej dotáhl do fáze, kdy se v něm neobjeví žádná prasklinka pochybností. Na tom všem pracoval v předešlých dvou knihách a Brisingr, třetí díl v tetralogii není žádnou výjimkou. S každou další knihou Christopher Paolini rozšiřuje, expanduje, prohlubuje. Pohádkovou atmosféru mísí s boji, intrikami a magií jak dobrou, tak temnou. Člověk by se sám zeptal, kde by potom mohla vzniknout chyba? Odpověď je jednoduchá. V samotné autorově snaze. I když se to tak nemusí díky právě vyjmenovaným prvkům hned napoprvé zdát, celá série je zaměřena pro mladší čtenáře. A tomu je přizpůsobeno takřka vše.  

V důsledku toho je důležité si dávat pozor, kdy po jakékoli ze čtyř knih sáhnete. Já sám dokázal sledovat vývin toho, jak se může měnit můj pohled na jednotlivé příběhy s ročními odstupy. Díky těmto „přestávkám“ jsem se ochuzoval o to, co mělo zůstat kouzelné, nádherné a dokonalé. Autor se hodně snaží, o tom se nedá přít, ale to kouzlo s každým dalším dnem, kdy čtenář váhá, zda se pustit do dalšího dílu, mizí. S nabývajícím věkem se mění každý z nás a tím, že člověk jednou získá nějaký přehled, si po několika letech uvědomí, že Brisingr není tak dokonalý, i když vzpomínky na první díl svědčí o opaku. Má rada je tedy taková: Pokud chcete prožít Brisingr a ostatní díly naplno, čtěte je co nejrychleji. Protože jakýkoli další odklad pouze svědčí o tom, že celá Alagaësie ztratí veškerá kouzla, které si uchovává pro oči mladších a nezkušených čtenářů.      

Když si otevřete Eragona a porovnáte ho s Birisngrem, nikomu neunikne ten velký rozdíl a pokrok, který Christopher Paolini za tu dobu ušel. S každou další knihou se autor vyvíjí stejně jako jeho styl. Už v druhé knize byl patrný rozdíl, ale pouze Brisingr potvrzuje, že se Christopher Paolini snaží stát mistrem vypravěčem schopnému použít všechna slova pro to, aby z příběhu vyždímal co nejvíce. Autor totiž pravděpodobně trpí utkvělou představou, že kvalitní knihy si zakládají na důkladných popisech, a proto na tento prvek sází jako na jistotu. Zatímco se ostatní autoři zaměřují na posouvání děje, on má rád zastávky. Paolini miluje svůj svět a jde to vidět na jeho pohledu na něj. Právě v důsledku doufá, že zastavená nad každým detailem, zdržování a natahováním zbytečného si získá čtenářovu pozornost. Svou urputnou snahou příběh zabíjí a protahuje děj, který už i tak v Brisingrovi poměrně dost stagnuje, neboť důležité jsou i vedlejší postavy nehrající důležitou roli, jak se to snaží autor podat.

Po celých těch více jak šesti set stránek vše směřovalo jedním směrem a dokonce i odbočky od děje, naprosto zbytečné a nudné, posouvaly po několika kapitolách to, co se dalo ukončit několika odstavci. Tomu nepomáhala ani skutečnost, že autor má velké problémy s odlišení bojových a klasických scén. Všechny jsou vyprávěny stejným stylem a k velkému smutku to tedy vypadá tak, že i scény, kde hrdinové cestují a učí se, jsou zajímavější než scény válečné. Sám jsem si uvědomil, že Brisingra čtu jenom mechanicky z důvodu, abych se dozvěděl, jak se bude vše vyvíjet. Z těch popisů by leckomu šla hlava kolem a to právě byl důvod utlumení jiskry celého příběhu. Stačilo by možná malé učesání, odstranění několika kapitol a příběh by mohl dýchat. Tím by se zbořily všechny hranice a Alagaësie by opravdu mohla vystoupit ze stránek tak, jak autor zamýšlel.

Postavy jsou ale něčím zcela jiným – s těmi autor pracuje stejně jako se světem, ale přitom je dokáže udělat dostatečně svobodné na to, aby je nespoutával svými představami a zdlouhavými popisy. Na postavách Eragona a Safiry se odráží jejich růst a změna; stávají se skutečnými hrdiny, kteří si zaslouží aspoň kousek dobra. Jejich charaktery již ušly velkou cestu a změnily se. Eragon už není ten ustrašený chlapec a vtip Safiry je více ostřejší a má i skryté významy. Každý z dospěl a pochyby, které na ně doléhají, vypadají více realisticky – nebo aspoň dostatečně na to, aby se s nimi dokázal čtenář ztotožnit. To vše samozřejmě ovlivnila i ona stagnace příběhu, která měla aspoň nějaký účinek, když už zbytečně zabíjela příběh a posun děje – Brisingr se ve velké části zaměřuje na postavy a odhalování jejich minulosti, díky čemuž autor své čtenáře nenápadně nutí si najít mezi postavami svého oblíbence a fandit mu. Osudy mnohých nebyly zrovna lehké a je i kousek pravdy na tom, že Brisingr je pouze slabým odvarem citového vydírání před osudnou bitvou, kde několik z postav, o kterých se dozvíte mnoho informací, zemře a my budeme schopni říci, že jsme opravdu znali část jejich života.

„Skutečný válečník,“ řekla, „není ten, kdo si přeje boj, ale ten, kdo bojuje, protože musí. Muž, který touží po válce a užívá si zabíjení, je surovec a zrůda. I kdyby přesto získal na bitevním poli obrovskou slávu, nevymaže tím skutečnost, že není o nic lepší než vzteklý vlk, který se obrátí proti přátelům a rodině, stejně jako proti svým nepřátelům.“


Brisingr je již třetím příběhem vyprávějícím příběh o chlapci, který se takřka během jedné noci stal Dračím jezdcem s posláním ve světě nastolit mír. Od prvního dílu se Alagaësie změnila, příběh se stal trochu temnějším, byť ze sebe pořád není schopen setřást špetku pohádky. Autor v třetím díle neposouvá děj dále; zabývá se spíše postavami a zabijí vše, co tak důkladně tvoří, doslova vražednou dávkou zbytečných popisů. Dá se jen spekulovat, jestli autor všechny své zápory z tohoto dílu přenese i do finále, jež má rozhodnout nejen o osudu Alagaësie, ale stejně tak i celé série. Zabije potencionální a v jádru velmi kvalitní příběh? Nebo mu dá volnost a vydá ze sebe vše, aby akční scény a válka byly opravdu dech beroucí? 

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství Fragment
Knihu si můžete taktéž objednat na stránkách nakladatelství!

You Might Also Like

2 komentářů

  1. Já jsem už celou sérii přečetla před někoika lety a tehdy patřila mezi to nejlepší z fantasy, co jsem četla. Jenže potom jsem objevila kouzlo Písně ledu a ohně a musela uznat, že některé pasáže v Eragonovi trošku pokulhávaly. Ale poslední díl se mi líbil asi nejvíce, takže jsem zvědavá, co na ni řekneš ty :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Souhlasím. Eragon a celá série má své kouzlo, než narazíš na něco lepšího... což není tak obtížné. Ale na poslední díl jsem vážně zvědavý – snad nezklame.:)

      Vymazat

Statistika

TOPlist