Být nejděsivějším a nejmocnějším mágem světa má své výhody – nikdy se nemusí držet pravidel, může si dělat, na co jen pomyslí a při vyslovení vlastního jména se mnohým tají dech. Kdyby ale tento Černý čaroděj zplodil dítě, jaký by byl jeho osud? Zvlášť, kdyby bylo batole svěřeno k „dobrým“ čarodějnicím a ty by se o něj staraly? Toto dítě by se pro ně stalo předmětem, který by jim pomohl dopadnout Černého čaroděje. A kvůli tomu by byli schopni udělat cokoli.

Již od narození se na Nathana, nechtěné dítě jedné vážené Bílé čarodějky, dívali všichni přes prsty. Díky jeho původu se ho všichni štítili, báli dotknout a byl pro ně jako nějaký odpad, o který se nechtějí zajímat. Napůl bílý, napůl černý. Protože se Nathana bojí i samotná Rada Bílých čarodějnic, s každým dnem omezují jeho svobodu a kontrolují jej kvůli tomu, že se obávají jeho moci. Na začátku se o tohoto chlapce starala jeho babička, neboť jeho matka je mrtvá a otec, obávaný Černý čaroděj, se schovává, ale jakmile došlo k porušení nařízení Rady, Nathan se přesouvá k jiné vychovatelce a tím musí opustit svou rodinu. Dostane se k tvrdé a neústupné ženě, která jej drží v kleci a cvičí, aby z něj vytvořila Bílého čaroděje tak, jak si Rada přeje. Štěstí mu ale přeje a on se dokáže osvobodit. Pro Radu je ale Nathan důležitý, protože jako jediný jim může poskytnout vodítko k dostižení jeho otce a proto na něj vyšlou Lovce – elitně vycvičené Bílé čaroděje, kteří jej mají dovést zpět. Nathan se ale bojí něčeho většího, než jsou Lovci. Pokud se mu nepodaří do sedmnácti najít někoho, kdo by mu daroval Tři dary a tím z něj udělal právoplatného čaroděje, zemře. Jeho jedinou záchranou je čarodějnice Mercury, která požírá děti. Osud mu ale pod nohy neustále hází klacky a každým dnem se blíží Nathanův konec. Tady se hraje nejen o čas, ale rovnou o život.  

Dělám i autoportréty, ale jen mé pravé ruky. Roztavená kůže připomíná tahy hustou olejovou barvou, končí kulatou, ne úplně ztuhlou kaňkou. Kůži na hřbetu ruky mezi hladkými vlnkami mám rozpraskanou, okraje se odchlipují, vypadá jako stará malba. Celá má ruka je umělecké dílo.

Pro většinu čtenářů není žádnou novinkou, že i když jsou čarodějnice velice mocné, i v této skupině panuje jakási hierarchie a rozdělení. Většina autorů ve svých dílech ukazuje, jak jsou černé čarodějnice špatné a že dobro vždy vítězí. Jenže v knize Napůl zlý by se něco tak zcela říci nedalo. Sally Green si vypůjčila toto, poměrně neobvyklé, téma a promítla do něj kousek reality, který je v dnešním světě na každém kroku. Autorka se ve svém díle snaží čtenářům poukázat, že mezi dobrem a zlem je velice tenká hranice a skutečnost, že lidé stojí na straně dobra hned neznamená, že tím musí být jednotlivci hodní. Když se to tak vezme, tak mnoho Nathanových strastí je způsobeno právě Bílými čarodějnicemi, které jsou schopny ho využít pro své plány a nezajímá je, že tím někomu ublíží. Nepřipomíná vám to něco? Lidé jsou pro své cíle schopni udělat cokoli a vůbec nezáleží na tom, zda takto jednají ti „dobří“, nebo ti „zlí“. Obě strany si své činy umí obhájit podle svého a proto si myslí, že se ničeho špatného nedopustily.

Už od otevření knihy si mnozí všimnou neobvyklého stylu, který autorka pro Napůl zlého zvolila. V prvních kapitolách je vše popsáno, jako kdyby byl čtenář uprostřed dění a teprve až poté přichází část, která zabírá polovinu knihy a to sice Nathanova minulost. Teprve až poté se příběh posouvá do přítomnosti a Nathan prožívá nová dobrodružství. A až zde autorka ukazuje, co vlastně umí – i když ne vždy se ji to povede. Dá se říci, že pokud si někdo na styl, kterým je Napůl zlý napsán, v průběhu čtení nezvykne, tak se jeho názor během celého příběhu nezmění. Autorka je začátečník a žádný učený z nebe nespadl a je tudíž jasné, že její styl ještě není ostřílený a na určitých místech příběh drhne a tím pádem může některé odradit. Styl, kterým je Napůl zlý napsán, je pro Sally Green specifický, ovšem v díle se odráží to, že se jedná o prvotinu. Celá kniha je jako taková velká horská dráha – jednou je příběh nahoře a vy si řeknete, že je to opravdu zajímavé, jenže poté kvalita knihy zase sklouzne dolů, kde se odehrává mnoho nedůležitých věcí a tak se to neustále opakuje, než se čtenář dostane do zdárného konce, který mi připadal trochu useknutý a nedotáhnutý. Prvotina je holt prvotina.

Co by to bylo za knihu, kdyby se v ní nevyskytl trochu zvláštní a neobvyklý hrdina? Jak už napovídá sám název, Nathanova duše je rozdělena na dvě části – dobrou a zlou. Protože na začátku byl ještě nepolíben světem, se mu vše zdálo dokonalé a barevné. Jenže v průběhu čtení si hrdina, ale taktéž čtenář, uvědomí, že svět není dokonalý a místo toho je plný zloby a bolesti. Nathan v sobě začíná pociťovat zlou stránku a proto se v mnohých případech rozhodně naprosto jinak, než by se dalo očekávat. Většinou se vydává cestou plnou násilí a temnoty, než aby si své další kroky promyslel. Dalo by se říci, že Nathan je tak trochu psychicky nevyrovnanou osobou a čtenář do jeho hlavy vidí čistě a tím pádem může prožívat vše, co zažívá i on. Jeho první láska, neustále básnění o ní, zrada a nakonec to nejhorší, ztráta nejlepších přátel.

„Nic není dobré ani špatné, jen podle pojetí.“

Pro celou knihu je typická její zvláštnost. Přes autorčin styl až po samotnou atmosféru, kterou celý příběh buduje. Autorka si poměrně často libuje v krutých a nepředstavitelných mučeních, které jsou svým způsobem sice drastické, ale dá se říci, že jim něco chybí. Něco, co by je oživili a vytvořilo z nich něco reálného. Celý děj se pohybuje v jakési temné atmosféře, která se s každou další přečtenou stránkou stále více usazuje a snaží se navodit pocit, že se hlavní hrdina pohybuje na opravdu tenkém ledě. V knize se nevyskytuje velké množství postav, ale když už Nathan s nějakou seznámí, jedná se o pouze postavu, která je černobílá a lze tudíž lehce vyčíst její charakter už po pár stránkách. Sem tam se ukáže, že postava nebyla taková, jaká se zdála být a poté nastává nějaké to odhalení. Řekněme si ale na rovinu, může něco takového zachránit pokulhávající zbytek?    

Napůl zlý je knihou, která nemusí sednout všem. Autorka si propůjčila poměrně zajímavé téma Bílých čarodějnic – které nejsou až tak bílé – a těch Černých, které nemusí být hned zlé. Samotné zpracování i dějová linka pokulhává, ovšem pokud nejste moc nároční, na knihu si časem zvyknete. Příběh samotný sice obsahuje pár překvapení v podobě hrdiny a děje, ale nelze říci, že by se kniha mohla líbit všem, kteří po ní sáhnout. Pokud od ní očekáváte moc, zklame vás a pokud ji podceňujete, můžete v ní najít něco, co vás zaujme. Nedá se říci, zda se bude druhá kniha odvíjet v duchu té první, ale pokud autorka zabere, je možné, že se celá trilogie pozvedne a bude oblíbenější, než je tomu doteď. A nebo taky ne.