Magnetofonová páska a poté ticho. Ticho, které od oné noci Jana ničí vždy, když nastane. Snažil se pomocí magnetofonové pásky nahrát hlasy mrtvých. Nikdy by ho ale nenapadlo, že z takové hlouposti může vzniknout opravdu pořádný problém.

Jan Forstner je psychiatr, stejně jako jeho zesnulý otec. Od otcova přítele dostane nabídku pracovat v lesní klinice ve Fahlenbergu. To vše ale pod jednou podmínkou: Podstoupit léčení, které mu pomůže srovnat se s těžkou minulostí – 23 let tomu, co mu zemřeli rodiče, bratr a byl svědkem smrti dívky, která se propadla do jezera. Pro Jana to není nic lehkého. Proč ale dívka utíkala? Tomu, že to byla sebevražda se nechce nikomu věřit. Co když to ale byla opravdová vražda? Skrývá se tajemství na klinice, ze které utíkala? Byl svědkem další sebevraždy pacienta, který byl také léčen v lesní klinice. Má to s tím nějakou spojitost? Dvě sebevraždy přeci nejsou náhoda… Nebo snad ano?

Sami jste si přečetli anotaci. Mluví se zde o nějaké pásce, která končí záhadným tichem. To jediné Janovi zbylo po bratrovi, který během chvíle zmizel. V knize se toto zmizení skoro ani neřeší, stejně jako jakási páska. Je to spíše vedlejší věc, kterou se hlavní hrdina zabývá opravdu pouze okrajově. Na rozdíl od toho začíná kniha jinak. Žádná páska. Autor nás rovnou vrhne do děje, byť pohledem jiné osoby, než hlavní postavy. Chvíli mi opravdu trvalo si zvyknout na německé jména, nebo často jsem se i na začátku v ději ztrácel.

Zasazení příběhu mi přišlo dosti originální. Děj se totiž odehrává často v lesní klinice psychiatrie, nebo se zabývá tématem pedofilie. Sice nechutné téma, přesto opravdu originální. Nějaká ta kapka detektivního žánru a vyvinul se z toho opravdu zajímavý příběh. Nejsem ale zase nějaký velký znalec žánru… Mrazivé ticho je přeci jen můj první thriller.

Jak jsem již zmiňoval, autor do děje taky vsadil detektivní zápletku, která se schovává za celým dějem. Jedná se o opravdu napínavou knihu, od které je často těžké odtrhnout oči. Často autor začne napínavým příběhem a poté skočí například do minulosti, nebo vyprávění o jiné postavě. Bohužel se zde objevily i slabé části, které opravdu moc nudily a já se jenom těšil, ať se už dostanu dále.

Já osobně jsem se ještě s autorem Mrazivého ticha: Wulfem Dornem nesetkal. Na GR jsem našel mnoho jeho knih, ale ani o jedné jsem neslyšel. Jelikož je to pro nás „nový objev“, dá se říct, že přesně nevíme, co od něj máme očekávat. A musím říct, že opravdu pěkně překvapí. Dokáže nám do hlavy nasadit myšlenku, kdo je opravdovým vrahem a my s tou myšlenkou čteme celý příběh, dokud na konci nepřijdeme na to, že to byla postava, do které by se to ani neřeklo. Jak já tohle umění oceňuji, ale jako čtenář to nemám rád. Vždy mě naštve, že jsem se netrefil do správného člověka. A to i když některé indicie opravdu napovídají…

Co se ale popisu týče, ty mi teda (abych se přiznal) nesedly. Nevím, čím to bylo, ale všechno se to nějak natahovalo jako žvýkačka. Stejně tak i některé popisy situací a akcí… Psáno takovým tím „detektivským žánrem“, ale některé čtenáře právě tohle může odradit. Nemohu říct, že zápletka byla hrozná. Jenom ji něco chybělo. I přesto ale zápletka originální byla, protože takové téma je opravdu zajímavé.

Když to tak shrnu, tak bylo Mrazivé ticho docela příjemné čtení. Až na ty slabé části. Nemohu ale zase říct, že by příběh byl nepromyšlený. Neměl žádnou mezeru, přes kterou bychom mohli vycítit konec. Sice mi trochu vadilo, že v celém příběhu zemřelo až moc postav, ale co už. Myslím, že jsem rád, že právě Mrazivé ticho bylo mým první thrillerem. Mohl jsem narazit na něco úplně horšího. Jsem rád, že díky této knize se thrillery vyzdvihly zase o nějaký stupínek výše… :)

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství Knižní klub/Bux!