Nefas, mladá dívenka hozena do víru světa, nikdy nepoznala své rodiče a byla nalezena osamocena na pevnině. Nemá špičaté zuby, může chodit na slunce a v žádném případě nepociťuje chuť na šťavnatou a rubínově rudou krev. Je totiž jediné dítě, které vyrůstalo mezi upíry bez toho, aniž by bylo přeměněno. Sama totiž náleží k národu Gjorků žijícímu pod mořem. Protože je ale ještě mladá, musí vyrůstat na pevnině, kde za celou dobu nalézá několik přátel, ale stejně tak i osob, kterým se raději měla vyhnout. Jenže ve chvíli, kdy Nefas vyroste, je na čase splnit smlouvu, kterou upíři mezi Gjorky kvůli dívence vyjednali. Nefas je v doprovodu milé podmořské profesorky poslána do školy, ve které by se měla naučit základy kouzel, lektvarů, run a mnoho dalšího, co by jako Gjork měla znát. Poznává tak nový svět plný neobvyklých věcí, lidí a zvyklostí. Ale stejně tak i nepřátel. Ve chvíli, kdy překročí bariéru školy, je automaticky přiřazena do Praye – rodu, který mezi Gjorky rozhodně nemá dobrou pověst. K tomu všemu se ostatní doví o jejím bývalém „domově“, což jí na slávě rozhodně nepřidá. Život si s Nefas hází z ruky do ruky a ona si uvědomuje, že národ, ke kterému by měla patřit, je nebezpečnější, než si myslela. Za svůj původ trpí a kromě pokusu o vraždu prožívá i každodenní pošklebky a pomluvy. Až do chvíle, než se na ni snese štěstí a ona potká dva nové přátele. Všechno nasvědčuje tomu, že je Nefas z nejhoršího venku, jenže potom se do chodu dají neočekávané věci. Nefas se začíná dovídat pravdu o své rodině, dávné vzpouře a dokonce pomalu začne odhalovat tajemství samotných Gjorků. Kdyby byla starší, možná by odolala. Jenže tajemství jsou tak velká, že by odolal jenom blázen – a tím Nefas a její přátelé rozhodně nejsou.

„Utopený Gjork, to je vážně k popukání.“

Jeden svět, který obývají dva národy. Gjorkové pod vodou, upíři na pevnině. Společně existují v míru a život bez válek se snaží udržovat i nadále. Něco takového může znít jako klišé – zvlášť především u použití upírského národa, což je díky určité knižní sérii velmi nebezpečné. Neočekávejte milostné trojúhelníky a už vůbec třpytící se upíry. Terka Benešová si z upírů udělala nebezpečné tvory a i když jim nebylo v celé knize dáno dostatek prostoru, aby je naplno vykreslila, s jistotou lze říci, že tento tah se jí rozhodně podařil. Jinou kartou je ale národ Gjorků, se kterým se pro změnu seznámíme velice důvěrně. Po celou dobu nám bude autorka odhalovat tajemství těchto tvorů, stejně jako světa, který má vlastní historii, tradice a rozložení. Tajemství minulosti je jasným příkladem, že česká fantastika není nudná, nýbrž že má svou vlastní atmosféru a rozhodně se neřadí mezi cosi mrtvého. Nápaditost, se kterou autorka pojala celou knihu, je doslova neomezená a každou chvíli jde vidět, že fantazie je něco s čím se v této knize nešetří. Do své prvotiny Tereza Benešová vložila několik svých osobitých myšlenek a díky tomu je kniha dalším klenotem, který se ukládá do velké truhlice pokladů české fantasy literatury. Vše, co vytvořila k obrazu svému, se jí podařilo spojit a vytvořit z toho tak jednotný celek, který má hlavu a patu – i když často postřehnete, že je na některých místech povrchní a jednoduchý. Přesto ale Tajemství minulosti funguje a uspokojí aspoň nenáročné čtenáře.  

I když Tajemství minulosti vyniká svou myšlenkou a nápaditostí, už po několika kapitolách se vyjasňují určité věci, které mají neblahý vliv na kvalitu knihy. Jako první z nich by se mohla uvést samotná hlavní hrdinka v podobě mladičké dívenky Nefas. Už od samotného počátku jde vidět, že jí autorka využívá jako prostředek k přenášení zpráv o světě čtenáři, což je velice obvyklý tah, ale díky je tato volba poměrně nepříjemná, což podporuje i předvídatelnost děje. Různými odbočkami a citovým rozpoložením hlavní hrdinky se snaží autorka čtenáře zaujmout a nenechat jej chladným, ale tato snaha je někdy až tak veliká, že tím čtenář spíše trpí. Tereza Benešová položila dobré základy příběhu, ale není žádným tajemství, že pořád musí na mnoha místech zabrat a usilovně pracovat. Třeba i na tom nepříjemném pocitu, který mě po dobu celého čtení neustále ťukal do nosu s tím, že zápletka s magickou školou, tajemství, hůlkami, hromadnou cestou do školy, neznalost rodičů a trojicí přátel mi něco silně připomíná. Výčtem těchto prvků bych mohl pokračovat dále a ten pocit, že něco takového znáte, se bude akorát umocňovat. V mnoha prvcích Gjorkové se podobají známé sérii o kouzelníkovi Harrym Potterovi. Nemám v oblibě přirovnávaní k ostatním knihám, ale při čtení této knihy to bylo více než do očí bijící. Vždy ve chvíli, kdy jsem se už toho pocitu začal zbavovat, se příběh obrátil a opět mě utvrdil, že tento přepracovaný námět se až moc přibližuje k světoznámé sérii. Vím, že v dnešní době je těžké vytvořit magickou školu, kterou by si nikdo nespojoval s Bradavicemi, ale i tak je potřeba říci, že někdy je kouzlo úspěchu jenom zaobalit příběh tolika věcmi, které nás k samotnému zdroji námětu nepustí. Tajemství minulosti se o to sice snaží, ale jeho snaha je bohužel marný.  

Terka Benešová byla při vzniku Tajemství minulosti ve spisovatelské branži poměrně mladá, což se odráží i na stylu psaní. Byly to doby, kdy se autorka dostatečně nevypsala a potom všechny ty připravené pocity na nás vychrlila v první vydané knize. Postupně si lze uvědomit, že se autorka pomalu zlepšuje a v určitých chvílích dokáže svým vyprávěním zaujmout čtenářovu pozornost – byť by to mělo být jen na krátkou chvíli. Volí vhodná slova a dokáže vystavět atmosféru jak školy, tak samotného světa. Přesto se celý příběh hroutí na prvcích naivity a prostosti, se kterými je kniha vytvořena a na kterých si takřka po celou dobu zakládá. Je tady klasický námět záhadného poselství, stejně jako šikanované hrdinky. Někdy to totiž tak vypadá, jako kdyby bylo vše jenom plátno, za které můžete kdykoli nahlédnout a tak předpovědět, jakou cestou se bude příběh asi odebírat. Já sám jsem si sice čtení užíval, ale různé zvraty se právě díky tomu nejevily jako neočekávané, tudíž ve mně nevyvolaly ten pocit, kdy chcete křičet a trhat si vlasy z hlavy. V kombinací fantazie a tvorby podmořského světa je to poměrně velká škoda, která tak ničí to, o co se autorka tak vehementně snaží. Ale pořád se nemůžeme divit – každý nějak začínal a Terka Benešová není žádnou výjimkou. Už teď v knize vidím potenciál, se kterým je jenom potřeba více pohrát a upravit. Poté by to mělo být pouze a jen lepší.  

Nefas si vzala svůj batoh a vydala se za ní. Chůze ve vodě ji dělala trochu potíže. Měla pocit, že jestli se něčeho nepřidrží, nejspíš brzy někam odplave. Ale zdálo se, že profesorka s tím nemá nejmenší problém. Třeba nosí po kapsách kamení..napadlo ji. „Na to si zvyknete,“ ozvalo se zepředu, jako by jí snad profesorka četla myšlenky.

Tajemství minulosti je prvotním počinem české autorky Terezy Benešové. Díky nápaditým prvkům, kterými je příběh okořeněn, se akorát neustále potvrzuje, jak velká fantazie se může v jednom člověku skrývat. Přesto příběh obsahuje několik klišé prvků, které jsou ohrané tak moc, že vlastně čtenáře spíše zklamou, než nadchnou – k tomu všemu je tady i ten nepříjemný pocit, jako kdyby bylo samotné jádro převzato ze známé série o chlapci s jizvou na čele. I když je Tajemství minulosti průměrným příběhem vhodným spíše pro dlouhé večery, nenáročnější čtenáři si v něm rozhodně najdou své. Terka má našlápnuto na dobrou dráhu spisovatelky, ale vše je pouze na ní. Já věřím, že s dalším dílem vyroste nejen autorka, ale i samotná Nefas. Uvidíme, jak se s tím popere autorka.