Evropa byla kdysi rozdělená na tábory Bílých a Černých čarodějnic. Navzájem se nenáviděly a zabíjely, ale jejich spory nikdy nepřerostly ve velké nepokoje. Jenže poté se narodil Nathan, poloviční kód. Syn nejtemnějšího čaroděje. Napůl Bílý, napůl Černý. Pokud existovaly nějaké hranice, jeho narozením se porušily. A tím započaly válku, kterou svět magie ještě nezažil.

Nathan po dlouhém očekávání získal své Nadání – dar, kvůli kterému dýchal. Stal se čarodějem a poprvé okusil moc kolující v jeho žilách. Po celou dobu si myslel, že do té doby žil těžký život. Sám brzy přichází na to, že se mýlil. S probuzením magické moci se pojí i nové schopnosti, které mu umožňují na sebe brát podobu zvířat. On sám o vlásek utekl smrti a zatímco se snaží hledat Gabriela, jedinou osobu, která mu může pomoci, cítí, že hluboko uvnitř něj jenom vyčkává zvíře na svou příležitost, aby převzalo moc nad jeho tělem a získalo plnou kontrolu. Uběhne několik dní a Nathan se začíná obávat možnosti, že by byl Gabriel mrtvý – čekáním na něj si tak akorát zkrátil dobu na záchranu Annalise, dívky, pro kterou by klidně i obětoval svůj život. Jenže v okamžiku, kdy je rozhodnut po své milé pátrat, u své jeskyně naráží na Nesbitta, který jej dovede k Van Dalové, mocné Černé čarodějnici zběhlé v umění lektvarů. Nathan se nezajímá o to, co se ve světě čarodějnic děje, ale skutečnost, že se k moci dostal Soul O’Brien, má svůj význam. Bílé i Černé čarodějnice jsou pronásledovány, zabíjeny a vražděny. Nathanovým hlavním cílem je zachránit Annalise, ale je to, co k ní cítí, opravdové? I přes svůj charakter Černé čarodějnice je van Dalová schopná Nathanovi pomoct – v případě, že jí pomůže sjednotit všechny čarodějnice a společně svrhnou Soula z nově získané pozice. Dokáže ale nespoutaný a divoký Nathan bojovat po boku čarodějnic, kterého se ho bojí a stejným dílem i nenávidí? A co Annalise? Sám se vlastně nedokáže rozhodnout, zda Annalise opravdu miluje tak, jak si po celou dobu myslel. S každým dnem se zkracuje čas na její záchranu. Ať už se ale rozhodne jakkoli, rozhodnutí, které učiní, bude mít vliv nejen na jeho život, ale stejně tak i na osud čarodějnic. Ty budou buď vymícený, nebo zotročeny pod nadvládou jednoho šílence. Žádná jiná možnost neexistuje.

„Je to kouzlo. Nic z toho nedává smysl – a přesto to všechno smysl dává.“

Když si vezmete do rukou Napůl zlého a během několika dní jej přečtete, uvědomíte si, několik věcí – přes zmatenost, neobvyklého hlavního hrdinu a neschopnost popsat určité věci, se ale většina zastaví právě u faktu, že je celá kniha zvláštní a tak zcela neuspokojuje potřeby svých čtenářů. Do druhého dílu by se tedy mnozí mohli pustit jenom z důvodu, aby zjistili, jestli je v pokračování znatelný pokrok. K našemu velkému zklamání je potřeba říct, že ta zvláštnost se promítla i do Napůl divokého a opět tedy tak zcela nesplnila předpoklady, které  pokrok sliboval. To, co si Sally Green na začátku s takovou vervou vybudovala, v druhé knize svou snahou zcela zničila, odsunula vše důležité na úplný okraj světa a dala poměrně velký prostor klišé milostnému trojúhelníku, jehož cílem je zdržovat příběh a vyplňovat hluchá místa děje scénami, během kterých se Nathan rozhoduje, koho vlastně miluje. Upustilo se i od ústředního tématu, kterým již nadále není ani tak souboj a problémy Bílých a Černých čarodějnic, jako záchrana milované Annalise. Její jméno se v knize objevují hned několikrát a autorka ho neustále používá jako nějaké zaklínadlo. Nathan svou zamilovanost bere velmi vážně a díky čemuž vás bude neustále bombardovat svými pohnutky a myšlenkami na to, jak Annalise miluje a že s každým promrhaným dnem se od ní akorát vzdaluje. Ve chvíli, kdy to už bude vypadat, že se Nathan začne plně zabývat svým Nadáním, problémy v magickém světě a vším, co se kolem něj děje, se myšlenkami raději opět vrátí ke své mile a celého procesu se vám opět dostane, jako kdybyste byli schopni na něco takového zapomenout.

Změna ale nenastala pouze v samotném jádru děje. Pokud byl Napůl zlý považován jako experiment, autorka se v druhém díle aspoň v něčem polepšila. Na rozdíl od prvního dílu je Napůl divoký svým způsobem velice čtivý a jde vidět, že se Sally Green našla, avšak není to žádná závratná změna. Autorka se nezabývá zbytečnými popisy a na svém stylu velice zapracovala. Sice ji to velmi ctí, ale ani tohle nestačí k tomu, aby to pozvedlo knihu z prachu, neboť kromě této světlé chvilky Napůl divoký troskotá na několika důležitých kamenech současně. Příběh je napsán tak, aby se posouval závratnou rychlostí a co nejrychleji se dostal do bodu, kdy jste schopni se odrazit k dalšímu cíli. Jenže tenhle postup je rychlý. Velmi rychlý. K tomu se přidává nepříjemný pocit, že máte od děje odstup a na vše se díváte povrchně. Já sám neprožíval akční scény, zvraty v ději a rozhodně jsem nesoucítil s Nathanem. Sally Green má velký problém s navozením atmosféry, která by čtenáře okamžitě vtáhla a byla rozhodnuta nepustit. Při čtení jsem si připadal, jako kdybych byl ve škole a četl v nějaké učebnici, kde vám autor podává holá fakta bez příměsí něčeho zajímavého. Přes to všechno ale největší zklamání přinesla magie, kvůli kterému jsme měli všichni určitá očekávání. Autorka zcela odsunula fantasy prvek a kromě pár triků a lektvarů se nelze dočkat žádných zázraků – dokonce ani od obávaných a všemocných Černých čarodějnic. Velké bitvy se odehrají příliš rychle a zmateně. Drsné scény vám nezastaví krev v žilách a pokud už pocítíte jakýkoli záchvěv emocí k jakékoli z postav, užívejte si tu chvíli. Protože si tak dopřáváte něco, co je většině odepřeno.

Seznam postav se v průběhu celého příběhu škrtá, stejně jako rozrůstá. Autorka si totiž libuje v té moci, kdy může zabít postavy, často bez racionálního důvodu. Každá z nich působí jako loutka, která hraje křoví a vyplňuje tak místa, která by jinak zůstala prázdná. Zajímavé natom všem je, že přes všechny autorčiny neúspěchy se v knize nachází aspoň hrstka postav, které se od sebe odlišují svými charaktery, jmenovitě Nathan a Nesbitt, kteří jsou jako protiklady. Ten zbytek je až žalostně podobný a jednoduchý. Gabriel, který splní vše, co Nathan rozkáže; Annalise, která je tak trochu na vážkách, co má vlastně dělat; Van Dalová, jejíž manýry nejsou tak zcela jasné. Poté ale na scénu přichází Marcus, obávaný Černý čaroděj, který jí srdce ostatních čarodějnic. Už od prvního dílu se o něm mluví jako o muži, který dokáže pohnout světem. Jenže ve chvíli, kdy se objeví na scéně, jsem byl zklamán. Nelze říci, zda to tak autorka zamýšlela, ale přes všechno, co Marcus vykonal, se mi zdál jako další loutka řadící se mezi tuctové a obyčejné postavy, nijak nevyčuhující z davu chováním, natož magickými schopnostmi. Napůl divoký je tedy spíše velkým zklamáním a doteď mi není zcela jasné, proč se autorka odhodlala k tak velkém obratu. První díl něco sliboval; něco drsného a tajemného; ten druhý sliby rozdrtil a rozprášil.

Kdysi jsem si myslel, že bych nikdy nikoho nezabil. Pamatoval jsem si, jak jsem jako malý slýchával příběhy o Lovcích vraždících Černé čarodějnice a příběhy o tom, jak můj otec zabíjel Lovce, a myslel jsem si, že bych to nikdy neudělal. Nikdy nikoho nezabiju. Ovšem prozatím, do svých úctyhodných sedmnácti let, jsem už stihl zavraždit pět lidí.

A teď jsem měl zabít dalšího.

Napůl divoký je volným pokračováním Napůl zlého, prvotinou anglické spisovatelky Sally Green. Změny, které první díl sliboval, se v druhé knize neobjevily a místo toho, aby se autorka na mnoha místech polepšila, spíše celou atmosféru knihy svým jednáním zabila. Několik odboček od hlavního děje je nevysvětlených a postavy konají tak, jak může předpovědět i člověk, kterému není tak zcela jasné, jaký je vlastně cíl knihy. Protože někdy to tak vypadá, že to neví ani samotná autorka. Napůl divoký tedy nabízí jednu z variant, jak by se mohl poslední díl trilogie vyvíjet. Odebere se i ta špetka magie, kterou série měla, a hlavním cílem bude Nathanova nerozhodnost, koho miluje, a akce, které nejsou ničím závratným. U druhého dílu to ještě šlo skousnout, ale jelikož bude Napůl pravdivý rozhodujícím dílem, ve kterém by se měla odehrávat rozhodující válka, už teď se bojím, jakým představením to skončí.