Před více jak týdnem jste určitě zaregistrovali, že jsem se na sociálních sítích zmiňoval o tom, že se chystám na výměnný pobyt do Polska. Strávil jsem tam nádherných šest dní a když jsem se vrátil, pár lidí se na mě už obrátilo s otázkou, jak jsem se tam vlastně měl. "Tak co, jaký byl výměnný pobyt?" ptali se někteří a já jim i přes jejich dotazy nechtěl nic prozrazovat. Tento článek jsem byl rozhodnut napsat už ve chvíli, kdy jsem cestoval vlakem domů, tudíž mohu pouze říci, že mě váš zájem velmi mile překvapil - už jenom kvůli tomu, že se někteří ozvali sami, bez jakéhokoli popudu. Nikomu jsem nechtěl nic prozradit a všechny informace a vzpomínky jsem si nechával pouze a jen do tohoto článku. Nezbývá tedy už nic jiného, než si uvařit čaj, kávu, nebo si připravit limonádu, pohodlně se usadit a přečíst si zpověď jednoho kluka, který byl vyslán na sever Polska, aby s ostatními třemi studentkami reprezentoval Střední uměleckou školu, Ostrava. 

Už od prváku jsem se dozvěděl, že naše škole je součástí jakéhosi projektu s názvem Comenius. Možná tento projekt znáte z vlastních středních škol, ale přesto si myslím, že by bylo vhodné ho trochu více představit. Tento projekt v největší části napomáhá především k vytváření mezinárodních vztahů s ostatními evropskými školami - právě díky výměnných pobytů. Co dva roky se vybere téma, kterými se každý ze škol zabývá, připravuje projekty a následně ubytovává jednotlivé studenty z dalších čtyř škol - v našem případě školy z Itálie, Polska, Německa a Anglie. Měl jsem velké štěstí, že jsem akorát nastoupil do prvního ročníku, kdy začínal nový ročník projektu, tentokrát s tématem Unsung Heroes. Když se nás angličtinář někdy v polovině šk. roku zeptal, jestli bychom nechtěli někoho ubytovat, samozřejmě jsem se hned přihlásil. Vnitřně jsem se těšil, že potkám někoho ze zahraničí, otestuji si svou úroveň angličtiny a poznám nové lidi. Jenže jak to tak bývá, když se člověk hodně těší, něco se pokazí. A v tomto případě se opravdu něco pokazilo. Kvůli tomu, že bydlím hodinu cesty autobusem od školy, což je poměrně velká nevýhoda, vezmeme-li k uvážení i skutečnost, že autobusy nejezdí tak často, jak bych chtěl, mi to prostě nevyšlo, což mě dost zklamalo. Přesto jsem si ale řekl, že když se mi už nepodařilo někoho ubytovat, pokusím se další rok aspoň někam vycestovat - i když nám bylo jasně řečeno, že přednost mají ti, co ubytovávali, což je více než jasné. Zkoušel jsem tedy Anglii, Itálii a Německo - ani jeden pokus mi nevyšel. Se zoufalstvím jsem tedy zkusil Polsko, poslední možnou zemi. I když to mám do Polska jenom deset minut pěšky z města, nakonec jsem se do výběrového řízení přihlásil. A věřte nebo ne, štěstí se na mě vážně usmálo a já byl spolu s třemi kamarádkami ze třídy nakonec přeci jen vybrán. Mohlo za to i možná to, že se celkem přihlásilo pět lidí, ale co už. Hlavní je, že mi to vyšlo. A já se mohl v neděli 17. května vydat na dlouhou cestu do námořnické školy v Darlowě.

Společně se zástupcem a jedním oborovým učitelem jsme se z Ostravy vydali vlakem, který začínal svou jízdu z Vídně už v deset hodin ráno, takže jsem kvůli svému domovu musel jít na vlak už v 7:45, abych mohl být v Ově v půl deváté a tak stihl sraz v půl desáté. Ta hodina a půl na nádraží uplynula poměrně rychle a než jsem se nadál, přijel už vlak, který nás měl zavést na první místo našeho pobytu: do nádherného a historického městečka Gdaňsk. Cesta z Ovy do naší konečné stanice nám zabrala sedm hodin. Sedm dlouhých hodin, během kterých jsme se smáli, povídali si, mlčeli a poslouchali písničky, nebo jednoduše jedli a ukolébávali se nádherným pohledem na hektary polí s řepkou olejkou. Nakonec jsme to ale všichni se zdravím přežili (akorát naše zadnice protestovaly) a v šest večer se nám podařilo do Gdaňska s vyčerpáním opravdu dostat. Ubytovali nás v nádherném čtyřhvězdičkovém hotelu, který podporoval ekologii, což byla opravdu vítaná změna. Hned po ubytování a krátkém odpočinku jsme se společně s německou skupinou vydali na krátkou procházku městem a společně jsme zakotvili v jedné úžasné restauraci, kde jsme společně povečeřeli na účet projektu, což jsme si samozřejmě nechali líbit. Kdo by něčím takovým pohrdl, že ano?

Další den nás čekala denní prohlídka města - ve dne všechny ty domky připomínaly spíše Holandsko, než nějaké polské městečko. Navštívili jsme pár kostelů, podívali se na rekonstrukce historických lodí a nakonec vyšli na nejvyšší věž ve městě, kvůli které jsme museli vyjít 408 schodů, čehož byla taková dobrá stovka točitých. Výhled to byl nezapomenutelný, ale více jak 800 schodů vás vážně někdy poučí o tom, že čtvrté patro ve škole je naprosté nebe. Ještě před obědem jsme se setkali se skupinou anglických studentů a spolu jsme si dali ještě jednu obhlídku městem, což už bylo trochu zdlouhavé a nudné. Bylo ale vtipné si uvědomit, že zatímco my, studenti umělecké, se rozplýváme nad křížovou a diamantovou klenbou, bazilikálním typem kostelů a gotických prvků, ostatní se pouze nudně po kostelech prochází doufají, že to co nejrychleji skončí. Holt, profesionální deformace je profesionální deformace. Někdy po obědě, který jsme měli opět zadarmo, jsme ještě nějakou chvíli strávili ve městě, než jsme se společně s Němci a polskými učiteli vydali do autobusu, který nás zavezl na letiště, poslední zastávku před odjezdem do Darlowa. Kvůli hodinovému zpoždění letadla, ve kterém měli přicestovat Italové, poslední skupinka, jsem prozkoumal letiště, koupil si úžasné latté a pokecal s ostatními. Po hodinové přestávce Italové úspěšně doletěli a my se tak mohli vydat na další tří hodinovou cestu do Darlowa, kde si nás měli hned odvést studenti, u kterých jsme měli další dny strávit. V autobuse jsme byli samozřejmě všichni unavení, ale ve chvíli, kdy autobus projel kolem značky s nápisem Darlowo, všichni jsme nabrali druhý dech. Pro mnohé z nás se tak akorát blížila chvíle nervozity z nové rodiny, která se nám po týden měla stát domovem. A já samozřejmě do té nervózní skupiny tak trochu patřil.


Na mou obranu je potřeba na začátku hned říct, že jsem nikdy v žádné cizí rodině nebyl. Celou dobu jsem se strachoval myšlenkami, že tam budou všichni mluvit dobře anglicky a já budu mít problém. Dokonce jsem se podíval i na nějaké polské fráze, ale věřte mi, že když budete chtít promluvit, tak raději sáhnete po anglické verzi, protože v tu chvíli si nevzpomenete ani na to, jak se polsky představit. Pro mě to byla dost nervózní chvíle, když jsme všichni vylezli z autobusu, protáhli se a začali s taškami na ramenou očekávat svou týdenní rodinu. Jenže ve chvíli, kdy jsem Pawla (kluka, u kterého jsem celý týden strávil) uviděl, ze mě ten strach tak trochu opadl - stejně jako ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, že společně s jeho mamkou jsou na tom s angličtinou na takové té úrovni, kdy ze sebe vytlačí základní fráze a jsou rádi, že jsou rádi. Samozřejmě jsem to ani tak zdaleka nebral jako nedostatek, nebo důvod, proč se jim vysmívat. Byl jsem za to rád, protože mi česky rozuměli víc, než anglicky, takže všechen ten stres ze mě naprosto opadl. Cesta k nim domů nám zabrala celkem pět minut autem a než jsem se stihl vůbec zorientovat, už jsem si odložil tašky a s rodinou večeřel. Jejich barák byl obrovský, jídlo bylo výborné, mamka upovídaná a já byl více jak dvě hodiny tichým posluchačem všech historek, které Pawlova rodina zažila. Během tak krátké chvíle ve mě vzbudili dojem, že jsem součástí jejich rodiny. Přijali mě velice mile, za což jim ještě jednou děkuji, a docela mě i pobavily chvíle, kdy jsme se společně snažili přijít na české názvy polských slov. Odnesl jsem si rozhodně více, než jsem sám očekával - rozšíření polského slovníku (mezi které se řadí i pár sprostých slovíček - ehm - a "čuchča", což v překladu znamená vlak) a poznání polských tradic nevyjímaje.

Hned další den, v úterý, nám námořníci představili svou školu. Viděli jsme slavnostní vyřazení studentů a my představili díky prezentaci svou školu a našeho Unsung Hero, stejně jako ostatní země. Prošli jsme dílny, ve kterých vznikají různé lodní součástky, simulační místnosti, kde se učí navigátoři svému oboru, poznali kousek Darlowa - kde byla zahrnuta i prohlídka zámku, staré části města a několika kostelů. Po velice vydatném obědu jsme šli navštívit ještě jednu kapličku. Po této krátké prohlídce jsme potom měli na výběr - buď půjdeme s našimi hostujícími studenty na pláž, nebo navštívíme jeden klášter. Tak to tedy dopadlo, že zatímco učitelé odešli do kláštera, my se vydali na pláž. Víte, já viděl moře jenom jednou a takové nabídce jednoduše nešlo odolat. Cesta nám zabrala více jak dvacet minut, ale ten výsledek stál za to. Vážně. Když jsme na místo dorazili, stali se z nás doslova děti (aneb jak se poznají Češi v zahraničí). Být u moře pro nás bylo něco nového a úžasného. Pláž byla naší zastávkou více jak tři hodiny. Zatímco ostatní tam upouštěli páru, my raději odpočívali a kochali se pohledem. Asi jsme byli divní, když jsme hledali zálibu v něčem jiném, ale jsme umělci. Ti vždy chápali realitu jinak a začínám si myslet, že já a ostatní spolužáci nejsme výjimkou.


Středa se nesla v tónech vln a lodí. Hned z rána nás námořníci nasáčkovali na jejich malou loďku a dovezli do městečka blízko Darlowa - Darlowka. Cesta trvala okolo 15-20 minut, ale během ní nám ukázali jak kapitánskou kajutu, tak stejně i kajuty studentů (tři postele nad sebou a prostor tak těsný, že jste rádi, že se tam otočíte kolem své osy) a strojovnu v podpalubí. Po dokončení této krátké cesty jsme měli dvě hodiny volno, které jsme strávili na pláži s obrovskou a výbornou zmrzlinou. Po ochutnání této lahůdky se můžou české zmrzliny zahrabat! Navštívili jsme 5D kino a poté nás čekala další plavba, tentokrát na historické lodi s názvem "Król Eryk I". Cesta trvala nádherných 40 minut, během kterých jsem si potvrdil dvě věci - nemám mořskou nemoc a představa, že bych někdy ztroskotal a viděl všude kolem sebe jenom moře, by mě připravila o rozum. Voda všude, kam se podíváte, vám jenom opět připomene, jak malí vlastně jste... Po dokončení plavby jsme se ještě zastavili do Lenonardie, IQ parku plného her, se kterými měl problém nejeden člověk... po výborném táboráku jsme se ještě odebrali do čajovny, kde jsem vyzkoušel dokonalou Zelenou melodii. Na závěr dne mi stejně tak má týdenní maminka předala recepty na několik salátů, které mám donést domů. Zabralo to dvě hodiny, než si mamka byla jistá, že jsem vše pochopil. No jo, co bych pro svou českou rodinu neudělal, že ano?

Čtvrtek, poslední den, byl až do večera docela poklidný. Navštívili jsme skanzen, jednu milou polskou vesničku, kde jsme zavzpomínali na doby prostého venkova a ochutnali vesnické palačinky. Následně nás Poláci dovezli do Jantaru - nákupního centra, který se podobá Avionu, či Karolině, Ostravané budou vědět. Já na nákupy moc nejsem, takže jsme se tam spíše jenom procházeli, koupili pár dobrůtek, suvenýrů a já se rozhodl vstoupit i do polského knihkupectví. Už teď vím, že to byla chyba. Když totiž vidíte tu hromadu přeložených knih, na které u nás čekáme, vaše srdce začne pukat. Dalo mi to sakra práci, abych se neodhodlal si vážně jednu knihu odnést, i přes fakt, že polsky bych si asi moc nepočetl. A to raději ani nevzpomínám na to, že všude byl Zaklínač, ať už v knižní, nebo herní podobě. Velmi se mi líbil přístup Poláků k jejich vlastnímu autorovi. Jde vidět, že jsou na něj hrdí a něco takového vždy potěší.


Po odvezení zpět do rodin mě čekal oběd, na který jsem dostal nefalšovaně čerstvou rybu. Člověk by nevěřil, jaká dobrůtka to vlastně byla. Já ryby kvůli kostem moc nemusím (kosti dodnes považuji na za nepřítele lidstva), ale když už mi někdo nabídne rybu bez kostí, byl by hřích odmítnout. V šest večer nás čekala diskotéka, s kterou jsme měli celý pobyt ukončit. Abych se přiznal, o víkendu jsem rád, že žiji, takže na žádné párty raději nechodím, ale v tu chvíli, když jsem viděl lidi, kteří se stali mými přáteli, jsem se nakonec přeci jen bavil. Na konci mi bylo i líto, že už celý pobyt skončil. Kromě pár dárků, přesněji hrnek, tričko, propiska a stylová taška, na závěr všichni zúčastněni Comenia dostali výborný dort a nezapomenutelné vzpomínky. I přes to, že jsme v pátek museli vstávat ve čtyři ráno, abychom stihli autobus do Gdaňska, byl jsem byl tak mírně donucen (samozřejmě s Pawlem) jít i na párty po diskotéce - čehož na jedné straně lituji, protože jsem musel strávit dvě a půl hodiny v zimě a sledovat ostatní, jak se pomalu stávají společensky unavenými, ale na té druhé straně jsem si aspoň popovídal s německými studenty, ze kterých se vyklubala vážně skvělá parta. Poláci jsou ale dost odvážní, když se rozhodnou jít pít až ke škole se slovy: "Pokud uvidíte policii, zdrhejte." Holt se opět potvrdilo pravidlo: Jiný kraj, jiný mrav. A ano, vím, že se někdy něco podobného děje i u nás, ale nemusím všechno vědět...


Celý pátek se tedy nesl ve jméně cestování. Tři hodiny do Gdaňska, dalších sedm hodin expresem s konečnou zastávkou Vídeň. K tomu bych měl připočítat další hodinu domů a deset minut cesta autobusem... Doma jsem byl v půl sedmé a jediné, na co jsem se zmohl, bylo zahodit tašku, rozdat dárky a nějak ty tři naspané hodiny rozšířit, což se taky odrazilo na sobotě, kdy jsem spal až do dvou odpoledne - pro mě je to dost velký extrém, když vezmu v potaz, že nejdelší spánek se mi podařilo protáhnout do desáté ráno. Přesto mě ale i ta únava nepřipravila o jeden skvělý zážitek. Čím více dní ubíhá od mého návratu domů, tím více se mi vzpomínky ukládají do paměti a já si uvědomuji, že to byl jeden nezapomenutelný a naprosto fascinující týden. Heslo, že Comenius vytváří nová přátelství, se potvrdilo. Vyzkoušel jsem si, jaké je to být v cizí rodině a přizpůsobil jsem se jejím zvykům. Rozšířil jsem svou polskou slovní zásobu, zažil plavbu na moři a poznal mnoho nových lidí. Poláci jsou naprosto odlišní lidé, než Češi - v jistých bodech lepší, v jiných trochu horší. Jsou ale velice přátelští a ani jednou se nestalo, že by mě, či kohokoli jiného, nechali na holičkách, nebo se o nás nepostarali. Sice je škoda, že v době dalšího Comenia už budu maturovat, ale i tak jsem rád, že jsem měl tu možnost vycestovat. Pokud bude možnost, mám v plánu se i na výšce (pokud se na nějakou dostanu, ehm) přihlásit do Erasmu, který poskytuje vycestování do ciziny. Každopádně teď už ze mě opadl strach z cestování do zahraničí a pobyt v cizí rodině. Tenhle projekt mi dal více, než jsem sám čekal. A to je pouze a jen dobře.

Jestli máte možnost, rozhodně podobné situace využijte. Slibuji, že nebudete litovat. :)
A na závěr ještě pár černobílých fotek. :)