Už dávno mi někteří z Vás psali, zda bych nemohl sepsat nějaký článek zabývající se pobytem na umělecké. Tenhle nápad jsem v hlavě filtroval a přebíral hodně dlouhou dobu, než jsem si uvědomil jednu zásadní věc - co všechno se během těch dvou roků změnilo. Tak to tedy dopadlo, že jsem spojil dobré s užitečným a rozhodl se článek opravdu vytvořit. Možná půjde o mojí malou zpověď, ale to vše, co se stalo, je potřeba někde napsat a vypovídat se z toho. Protože nikdy bych nevěřil že škola - zařízení, které s takovou radostí navštěvujeme - dokáže lidskou osobnost změnit. Od naprostého základu. 

Předtím

Abyste ale vše pochopili, je třeba se vrátit k naprostému začátku s názvem "základní škola". Rád bych řekl, že to byly první kroky v mém životě, na které s radostí vzpomínám. Vážně. Můj názor na toto období je velice jednoduchý a prostý. Podle mě to byla ta největší noční můra, na kterou dnes vzpomínám s úsměvem na tváři a myšlenkou, jak hloupý jsem vlastně byl. Víte, základka byla od druhého stupně naprosté peklo a dodnes mi to opakují i bývalí učitelé a spolužáci, kteří byli dost chytří na to, aby si to uvědomili. Jednalo se o takové klasické skupinové rozložení třídy: Nepatříš k nám, nebavíme se s tebou. Každé ráno jsem se totiž probouzel se strachem, co se stane tentokrát a s jakou debilní myšlenkou přijdou ostatní. Bál jsem se rozvíjet. Poslušně jsem seděl v lavici a myšlenka, že bych řekl svůj názor veřejně, mě ani nenapadla. Viděl jsem, jak největší "bossové" třídy zadupávají názory ostatních a proto mi přišlo správné raději mlčet a držet krok. Tohle rozhodnutí bylo špatné. Byl jsem hlupák, ale v té chvíli mi to přišlo jako dobrý nápad. Jednoduše jsem cítil, jak mě ten stereotyp ubíjel. Protože jsem nepatřil do těch dvou velkých skupinek, neměl jsem ani moc příležitostí se s někým opravdu skamarádit - výjimkou jsou dodnes tři kamarádky, se kterými se i přes nepřízeň volného času pořád snažím udržet přátelství. Každopádně si nemyslete, že jsem trpěl depkami, nebo jinými problémy - tohle se mě vůbec netýkalo. Bylo mi jenom prostě líto toho, jak to dopadlo. A mrzí mě to i dodnes. Dokázal jsem se radovat z maličkostí a byl jsem šťastné dítě - do doby, než jsem překročil práh školy. Čím více jsme ale rostli, tím více si ostatní tak nějak začali uvědomovat, že když mi dají pokoj, dám jim pokoj i já. Nikdy mi nic neudělali a kromě klasických pomluv a přezdívek (kdo by takové situace neznal), se nezmohli na nic jiného. Což ale vedlo k přesunutí puberťácké debility a agrese na jiné lidi, ale tohle je jiný příběh a měl by ho vyprávět někdo naprosto jiný. Moje třída mohla být skvělý kolektiv. Jenže to by se museli ostatní snažit.  Každopádně zlom nastal ve chvíli, kdy bylo jasné, že odcházím na střední. Ani si nedokážete představit mé nadšení, když jsem dostal vysvědčení z deváté třídy a řekl si: "Už nikdy tam nebudu muset jít." V tu chvíli jsem věděl, že se můj život změní. Jak, to ale zůstávalo otázkou. 

Dnes

Když jsem poprvé navštívil to velké bludiště s názvem umělecká škola, pořád ve mě zůstávaly jakési střepy ze základky. Před prvním zářím jsem se bál už pouhé myšlenky, že střední bude jenom pokračováním toho, co se dělo každým dnem na základce. Očekával jsem to, už jenom z principu, že jsem to já a moje "štěstí". Jenže největší šok nastal ve chvíli, kdy jsme viděl své nové spolužáky, třídního a další učitele. Páni, kdybyste viděli můj šok. Všichni totiž byli... milí. Přátelští. Šílení. Svým způsobem jiní, než normální  a nudní lidé. Ze začátku jsem se bál, že to je jenom nějaká iluze, jenže stačil mi týden a já si na to všechno zvykl. Jeden týden, kdy jsem ze sebe oklepal ty pavučiny, které na mě utkali na základce. Stačil tak krátký čas, kdy jsem si uvědomil, že jsem celou dobu žil špatně a nekvalitně. Nedokázal jsem si život užít. Bál jsem se říct svůj názor. Útěchu jsem hledal v knihách. Jenže to se všechno zlomilo. Na základce jsem měl tři kamarádky - teď mám 28 přátel z jedné třídy. Ten seznam se pomalu rozrůstá a moje osobnost se formuje tím správným směrem. Kdybyste mi na základce nabídli výlet se třídou, odmítl bych. Kdybych tam musel jít, ukecal bych mamku, že mi je blbě. Dneska jenom čekám na čas, až mi někdo takovou možnost nabídne. Týden s mojí třídou v Mikulově utekl jako voda a už teď se těším na plenér v třeťáku. Tehdy jsem se bál jít někam pryč s lidmi, kteří měli být mými přáteli.

Dneska žiji pravidlem: "Když něco neudělám, nebo někam nepůjdu, teď, přijdu o důležitou část života." A tak to tedy dopadlo, že jsem si užil již několik výletů se třídou, přihlásil se na výměnný pobyt do Polska a rozhodl se tam strávit týden - šest dní, kdy potkám nové přátele a užiji si život v Darlowě na námořnické škole. Moje osobnost se za ty dva roky přeformovala a díky podpoře jak učitelů, tak kamarádů, jsem se změnil k nepoznání. Dneska chci být odlišný a nebýt součástí systému. Určitě jste si toho všimli i Vy. Řeknu svůj názor a nestydím se za něj. Dělám ze sebe vtipálka, protože se stal smích základem mého života. A vůbec mi to nevadí. I když si to neuvědomuji, střední umělecká škola ze mě dělá umělce a formuje mě k tomu, abych chápal realitu jinak. Našel sám sebe a změnil se. Po té dlouhé etapě předtím jsem se konečně našel. V tuto chvíli se akorát můžu smát tomu chlapci, který popisuje svůj život nahoře. Kdyby bylo na mě, vrátil bych se, usmíval se všem do tváří a nikdy s sebou nenechal zametat. Proč? Protože vím, že když se jednou podřídím, nikdy už nedokážu, že nejsem loutka. Mám podporu ostatních a lidí, kterým na mě záleží. To je už ten hlavní důvod, proč se usmívat a užívat si světa kolem sebe. :3  

Přejděme ale k samotné škole. Když se řekne umělecká, všichni mi většinou řeknou, že studovat grafiku a animaci musí být lehké, vtipné, originální. To vše je pravda - až na první bod. Je asi těžké popsat lidem kolem sebe, jak moc Vám dá zabrat pracovat čtyři hodiny na jedné kresbě, odpozorovat sebemenší detail a realisticky ho přenést na papír. Jak komplikované je naanimovat snímky za sebou, aby byl pohyb plynulý a reálný. Vyrýt lino a připravit ho na tisk je sice sranda, ale taky dost komplikovaný proces plný ředidel a tiskových barev Můžu pokračovat dále přes tvorbu plakátů, volbu správného písma (kdybyste jen věděli...) a zvládání všech těch grafických technik. Jenže i když to není vždy lehké, tak mě to všechno baví. Jasně, ani umělecká není nic dokonalého a vždy se najdou učitelé, kteří nejsou zplozením dobroty, ale i tak víte, že Vám pomáhají a snaží se Vás zlepšovat. Dělám to, co mě baví, a nikdo neřekne ani popel, aby mě jakkoli omezil. Za ty dva roky jsem získal přehled a můj svět se rozšířil. Už to není to sněhové těžítko. Dneska je to rozlehlé moře, kde nevidíte konce. Můžou za to nejen praktické obory a zkušenosti, ale taky teorie samotná.

Učení na umělecké je zcela odlišné od toho, na co jste zvyklí. Nejedná se o žádná holá fakta, ale informace okořeněné osobními názory učitelů. Nesouhlasíte s něčím? Řekněte proč. Učitelé jsou schopni Vám vyjít vstříc a mají k Vám zcela jiný přístup. Kolikrát se už stalo, že jsme místo hodin češtiny raději psali básničky nebo povídky. Šli na zmrzlinu, zatímco se měli učit, z jakých všech sajrajtů se skládá lepidlo. Strávili čas na výstavách, než počítali příklady... Ehm, vraťme se ale k teoretickým předmětů.

Víte, ve chvíli, kdy se ponoříte do dějin umění, si uvědomíte, jak umění ve světě funguje. Nic nevzešlo z ničeho a pokud chcete pochopit modernu, musíte se vydat po stopách historie. Tenhle předmět mě nepopsatelně baví a skutečnost, že po celý život vlastně vycházíme z umění, které existovalo před více jak jedním a půl tisíciletím, je naprosto fascinující - lidé ani neví, že vynález jako architektonický typ oken a oblouků jsou vynálezem pravěkých lidí a Římanů. Nejlepší na tom ale je, že všechny předměty se různé splétají a pokud nejste schopni propojit jednotlivé informace, asi to pro Vás budou těžké čtyři roky. Za celou dobu jsem se stejně tak naučil i několik důležitých věcí - příkladem je třeba samotné studium písma a typografie. Vybrat správné písmo je vždy složité, ale když si uvědomíte základní pojmy, odhalí se Vám zcela nové rozložení světa. Kompozičně správně naskládat věci je někdy více komplikovanější, než jejich tvorba. Správně rozpaly jsou problémem dnešních lidí - a tyhle chyby jsem schopen rozlišit už automaticky. Někdy se mi chce brečet nad tím, když si někdo myslí, že je grafikem ve chvíli, kdy spatlá vizitku v malování... Český jazyk a literatura je pro mě naprosté nebe a díky výkladu našeho třídního se člověk nemůže divit, že si tolik lidí literaturu během tak krátké chvíle oblíbilo. Nejvíce mě ale přesto těší animace. Mým snem je pořád vytvořit svůj vlastní film, a právě tento obor je tím pravým, co mě k tomuto snu může dovést. Animace je totiž jediná trojhodinovka, ve které se můžete dívat na animáky se slovy, že studujete. Často se to dá použít jako výmluva, ale je v tom i kousek pravdy. Základy animace jsou důležité. Ach, když si člověk jenom pomyslí, že Disneyovky vychází z 24 snímků za sekundu, chce se mu křičet nad tím, kolik práce taková hodinová pohádka stojí... Když se ale na to tak všechno dívám, nemůžete se mi divit, že nemám skoro vůbec žádný čas. Holt devět hodin ve škole je devět hodin a vstávání v pět (příchod domů v šest večer) si prostě vyžádá svou daň - která je ale v porovnání s tím, co zažívám, naprostá maličkost. Asi už mám zcela posunuté priority, ale vždycky, když se mi někdo stěžuje s tím, že má jedno týdně osm hodin, se mi chce smát. Pěkně od plic a od srdce. :D

Když se to tedy vezme kolem a kolem, je ze mě naprosto jiný člověk. Šílený, ale přesto jiný. Za tuhle velkou změnu jsem rád a věřte mi, že bych nikdy neměnil. Zažil jsem, jaké je to být nudný a nezajímavý. Jenže potom jsem si konečně uvědomil, že stačil jeden důležitý krok a já se ocitl na naprosto jiné rovině. Dneska jsem si ujasnil několik věcí, určil si životní sny a s pár lidmi se stejně tak rozhodl, že po skončení střední chceme cestovat. Chci se podívat do světa, objevovat jeho krásy a zažít toho co nejvíc. Možná navštívit s ostatními lidmi na rok Kanadu? Anglii? Musím využívat svých možností a tak nějak niterně věřím, že se mi naskytne možnost aspoň jeden z těch plánů zrealizovat.

Co říct na závěr? Možná to, že založení blogu a přihlášení na uměleckou bylo správné. Já svůj názor na tuto školu řekl, ale věřím, že z toho mála, co jsem popsal, si můžete udělat vlastní obrázek i Vy - pravda je ale taková, že pokud tam opravdu nestrávíte aspoň půl roku, pravděpodobně nepochopíte, o čem to je. Být umělcem je sranda. A nejvtipnější na tom je to nové pojetí světa, které je některým lidem odepřeno. Já konečně našel cestu, kterou se chci vydat - a tohle mi nikdo nikdy nevyvrátí. :)

Všechny fotky a práce (kromě jedné) jsou čistě mým výtvorem. :)