Thomas se probouzí v temném výtahu, který ho vyváží na izolované místo zvané Labyrint. Když se dveře otevřou, on se octne na Placu mezi ostatními desítky chlapců. Kromě svého jména si nepamatuje nic. Neví, kým byl. Má kamarády? Či vůbec nějakou rodinu? Není ale sám, kdo si na nic nedokáže vzpomenout – právě toto spojuje všechny přítomné chlapce. Plac je ale rušné místo a díky tomu Thomas ani nemá dostatek prostoru nad svou minulosti přemýšlet. Každý zde vykonává nějakou práci a Thomasovým snem je připojit se k běžcům – klukům, kteří jsou každý den vysílání do Labyrintu, aby jej mapovali a snažili se najít cestu ven. Život v Labyrintu sice není zcela idylický, ale zdejší lidé zde mají vše, na co mohou pomyslet. Zdi Labyrintu, které se každý večer zavírají a tím je chrání před rmuty. Jednou za měsíc dostávají zásoby, léky a vše, co potřebují k přežití. To se ale změní ve chvíli, kdy se výtah otevře podruhé a uvnitř je dívka, která přináší vzkaz, že se vše změní. Na začátku to vypadá jako planá hrozba, ale v okamžiku, kdy se chod Labyrintu změní, si každý uvědomí, že pravý konec teprve nastal. Každému z Placu je jasné, že pokud něco neudělají, rmutové je jistě zabijí. Thomas se přidává k běžcům, ale jejich výlety za zdi se moc neosvědčily. Jak si mají vzpomenout na něco, co byli nuceni zapomenout? Co znamenají záhadné nápisy na zdech a kdo je vlastně dívka, kterou sem poslali jako úplně poslední? Thomas s pomocí přátel a Teresy bude muset najít způsob, jak lidem z Placu pomoct. Protože pokud nic neudělá, rmutové je po jednom zabijí. A taková smrt je to nejhorší, co si dokáže lidská mysl představit.      

„Jestli se nebojíš, nejsi člověk.“

Spojení dystopie a young adult není v dnešní době nic neobvyklého a přesto, že se Útěk mezi takovéto typy knihy řadí, dokázal do tohoto žánru vnést zcela jiné světlo. O světě, který panuje za zdmi Labyrintu, se vlastně v průběhu celé knihy nic kloudného nedovíme, neboť autor se spíše zaměřuje na hlavní problém, se kterým se Thomas potýká – nebezpečný, smrtící a tajemný Labyrint. Nápad, se kterým James Dashner přišel, se mi během čtení hodně zamlouval a není divu, že právě Útěk si získal tolik čtenářských srdcí. Vymyslet něco originálního je v dnešní době sakra těžké a přesto je tady tato kniha, která nám ukazuje, že i z dystopií se dá stále něco pořádného vytřískat. Labyrint je na první pohled sám o sobě neškodný, ale v celé knize jde spíše o to, jak tato hádanka na čtenáře zapůsobí. Po celou dobu se totiž budete pohybovat v pouhých útržcích, které ve výsledku nevytvoří celistvý obraz, ze kterého byste se mohli o Labyrintu cokoli nového dozvědět. Kniha si drží svou atmosféru a ani za nic se nemůže stát, že by ji ztratila. James Dashner vymyslel nový příběh zabývající se dětmi uvězněných v Labyrintu z naprosto neznámých důvodů a už jenom tahle myšlenka nutí čtenáře přemýšlet, proč tomu tak vlastně je. Co ty děti takového provedly? Proč byly poslány na takovéto místo? Nejdůležitější otázkou ale pořád zůstává, zda by tyto děti měli chtít své životy zpět.  

Myšlenka zavření dětí do jakého Labyrintu by leckomu mohla připomínat námět světoznámé trilogii Hunger Games. Myslím, že něco takového muselo problesknout hlavou každému, kdo si přečetl anotaci. Pokud ale s něčím takovým počítáte, tak je zapotřebí vás hned na začátku vyvést z omylu. Za celý příběh se nestalo ani jednou, že by se Útěk v něčem Hunger Games podobal. Jak jsem již říkal, autor si s dějem pohrál po svém, tudíž vymyslel své vlastní slangové výrazy, různé charaktery postav a v mnohých místech zapůsobil lépe, než zmíněná trilogie. Nejde tady o žádné zkoušky, které vyhraje jeden člověk. Žádné losování. Tady se totiž hraje o to, jak moc dokáží lidé držet spolu a bojovat. Autor si vyhrál se všemi osobnostmi a díky tomu je každý z chlapců naprosto jiný, což se následně projeví i na jejich chování. Takřka tři čtvrtina knihy se sice odehrává na jednom místě, ale právě díky tomu nám autor dává jedinečnou možnost, jak se do celého příběhu zcela začlenit a tím tak prozkoumat Plac, hlavní místo dění, do sebemenšího detailu. Útěk je jedinečný a málokomu se podaří vytvořit tak silný, a k tomu ještě i kvalitně sepsaný, příběh.   

Protože se příběh odehrává v nebezpečném a tajemném Labyrintu, nesmí k samotnému příběhu chybět ani akce a scény, při kterých by tuhla krev v žilách. James Dashner si tuto radu pravděpodobně vzal k srdci a napěchoval Útěk takovým množstvím akce, že takřka od začátku je čtenář na jehlách a neví, co bude následovat – naštěstí pro nás ale autor vše prokládá scénami, během kterých se dovíte něco nového jak o Labyrintu, tak o ostatních postavách. Autorovi se totiž podařilo navodit atmosféru Placu nejen díky mluvě, ale taktéž jeho historií, tajemstvím a otázkami, na které se nám v průběhu čtení dostane jenom pramálo odpovědí. Už od začátku knihy se totiž budete ptát sami sebe, proč to vše vzniklo, jaký byl účel a především proč zrovna tito lidé? A tak tomu bude až do konce, kde vyplývají na povrch některé odpovědi. K tomu ani nepomáhá fakt, že autor rád přivádí postavy do těžko řešitelných situací, během kterých se budete nejednou bát jak o Thomase, tak ostatní hrdiny. James Dashner ví, jak vytvořit povedený příběh, zamotat do něj dystopický prvek a podat jej čtenáři svým osobitým stylem. Aneb po dlouhé době se na trhu objevilo něco nového a jedinečného.  

Ona je poslední. Úplně.

Všichni známe hrdiny, kteří by byli schopni zachránit celý svět a přitom si ještě najít nějakou tu krásku. Takovéto postavy jsou v dnešní době záměrně vsazeny do příběhů a i když se jedná o ohrané klišé, o kterém nechce nikdo slyšet, vždy to dopadne tak, že si hlavního hrdinu oblíbíme a budeme mu fandit. Jenže Thomas je tak trochu jiný. Je asi jisté, že s jeho příchodem se život Placerů změnil, ale během celé knihy autor poukazuje, že i když se jedná o knižní postavu, i ona se chová jako normální člověk. Bojí se o svůj život, dokáže cítit zármutek a je ochoten se obětovat pro přátelé. Thomasova postava je výrazná a svým způsobem hodně osobitá – tudíž se rozhodně nejednalo o kopii někoho, koho bychom znali z jiných knížek. Je ale přesto zajímavé, že autor se nebojí porušovat zavedená pravidla a opět své čtenáře něčím překvapil; něčím hodně neobvyklým. V celé knize nebyla milostná zápletka – tedy, ne v takové míře, jako je v dnešních young adult a dystopiích. Právě díky tomuto si James Dashner může získat oblibu u mnohých čtenářů, neboť se Útěk zaměřuje doslova a jen na příběh a neřeší nějaké milostné trojúhelníky, které na nás čekají v každé knize. Tudíž žádné odvádění pozornosti od děje. A něco takového se už opravdu cení.  

Akce, nápaditý příběh a osobité postavy – tak nějak by se mohl shrnout Labyrint: Útěk. Po dlouhé době si můžeme přečíst příběh, který doslova vybočuje z obvyklých kolejí a svým čtenářům dodává nezapomenutelný zážitek. Příběh si dokáže udržet kvalitu a autor nechává celou dobu čtenáře na pochybách, jak se příběh vlastně vyvine dále. James Dashner ví, jak naštvat čtenáře a věřte, že se s ničím nepáře. Dokáže překvapit doslova v každém ohledu a jsem pouze a jen zvědavý, s čím přijde v dalším díle. Protože samotný Útěk měl už jenom krůček od dokonalosti.