Indiana Teller nevede zrovna lehký život. Narodil se do jedné z nejbohatší vlčí smečky v celých Spojených státech, kterou vede jeho dědeček. Díky svému lidskému původu – neboť jeho otec byl vlkodlak a matka člověk – prožívá kruté dětství, během kterého ho ostatní vlčata šikanují, posmívají a neustále mu připomínají, že není jako oni. Jenže on je právě něco víc, než oni. Stejně jako jeho matka, i on má v genech zabudovanou achronautskou povahu. Achronauti jsou velice vzácní díky své schopnosti cestovat do minulosti, nebo do budoucnosti. Avšak i za tento dar se musí platit. Indianova matka zešílela, zabila svého manžela a proto ji rodina drží pod zámkem. U Indiany se tato schopnost objeví nečekaně a dobře ví, že nemůže nikomu sdělit, kým vlastně je – zvlášť teď, kdy se mu podařilo dostat na vysokou, kde se i přes dědečkův zákaz zamiloval do Kateřiny. Tím ale jeho problém nekončí; to ani náhodou. Jeho dědeček byl vyznán k souboji a jestli prohraje, ztratí pozici alfavlka. Takže se musí rozhodnout. Kateřina a hodit všechny problémy smečky za hlavu, nebo pomoct dědečkovi si udržet jeho pozici a odhalit tak tajemství achronauta.

Chtěl jsem ji upozornit na to, jak si odporuje, ale nic jsem neřekl. Kdybych si mohl dělat, co chci, proč se teda na mě tak strašně zlobí? Ale soužití s vlčicemi mě už dávno naučilo, že se nemá nikdy, opravdu nikdy odporovat rozzuřené ženě. Zvláště ne v případě, kdy vás holka dokáže sprovodit ze světa jedním mávnutím své tlapy.

Už dlouho jsem nečetl žádnou knihu, která by se zaobírala čistě vlkodlaky. V dnešní době sice existuje mnoho takovýchto knížek, ale většinou tam jsou vlkodlaci vyobrazení jako krvelačná stvoření; pro Jarní měsíc toto klišé ale neplatí. Autorka si krásně vyhrála s touto zajímavou rasou a dodala jim více lidský charakter. Tihle vlkodlaci jsou absolventi vysokých škol, umějí dobře hospodařit s penězi a do lidských záležitostí se pletou málokdy. A abych nezapomněl, tak nezabíjejí jen pro radost, neboť zabití nevinného člověka je i pro vlkodlaky trest, který se trestá smrtí. Možná proto se příběh jevil zajímavěji, než se vůbec může zdát.

I když se Indiana narodil do bohaté rodiny, určitě se jako rozmazlený a povrchní člověk nechová – což mě opravdu potěšilo. Abych pravdu řekl, knih, ve kterých se objevují bohaté rodiny, se straním. Hlavní postavy jsou potom takoví ti malí spratci, na které nadáváte a nemáte ani sebemenší chuť s nimi strávit příběh. Indiana je ale jiný, stejně jako Kateřina. Oba jsou skromní, netouží po slávě a peněz si váží. Kateřina je sice krásná, ale není to ten typ, co dokáže manipulovat s lidmi. Sophie Audouinová porušila pravidla, která se v průběhu let až moc zažila, což je myslím pouze a jen k lepšímu, ne?

Jak už napovídá anotace, celá kniha se točí okolo Indiany, jeho lásce ke Kateřině a války mezi dvěma klany. Docela mě mrzí, že autorka více nerozehrála onu záhadnou Indianovu schopnost – cestování časem. Myslím si, že tohle by dokázalo pozvednout příběh o nějaký ten stupínek výše, ale přeci jen, jedná se o první díl opravdu zajímavé série. Mám takové tušení, že si pro nás Sophie připraví ještě zajímavé dobrodružství plné šokujících odhalení. Některé části v knize mohl čtenář už předpovědět, pokud pozorně četl a dokázal si spojit dvě a dvě dohromady. Přesto věřím, že druhý díl bude o něco lepší, neboť autorka si vše pěkně připravila, rozdala karty na stůl a je pouze na ni, zda dokáže zahrát tu správnou hru.

Ve všech filmech se to odehrává asi takto. Hrdina se probudí, leží v čisté posteli a jemně se k němu tiskne nějaká krasavice. Řekne mu, že je všechno v pořádku, že před několika dny upadl do bezvědomí, ale že se zatím všechno vyřešilo a ať nemá obavy.

Se mnou to ale bylo jiné.

Když jsem se probral, skláněla se nade mnou tvář, která mi sice byla povědomá, ale nijak nadšený jsem jí nebyl. Byl to můj dědeček. Byl nazelenalý, což je sice zajímavá barva, pro obličej ale ne zas tak obvyklý.

„Kde je ta postel a ta krasavice?“ zašeptal jsem.

„Proboha, Karle, on blouzní!“

A přesto, že příběh vypadá zajímavě, je plný slabých míst a dokonce se zde objeví i nějaké to klišé. V knize se objevuje pár kapitol, které zbytečně zdržují děj, nebo jsou průhledné a jde lehce odhadnout, jakým směrem se bude příběh odvíjet – takže některá šokující odhalení nejsou tak šokující, jak bylo zamýšleno. I když se snažila autorka vnést trochu záhady a nechat čtenáře na pochybách, místy se ji to nedařilo, ale přesto dokázala, aby si celý příběh udržel jakousi úroveň a nebyl věrná kopie těch ostatních.