Ethan, společně s Isabelou a jejím bratrem Mattem sice oslabili Řád chaosu, ale vůbec ho nevyřadili ze hry. Nesmrtelná bohyně Lathenie sice oživila svého milovaného, ale přesto v ní roste chuť se pomstít. Ten, koho vrátila, se změnil a za to musí někdo zaplatit. Každý ze Strážců času, ale především Ethan. Během jedné z výprav do minulosti, kterou se zlá strana snaží opět poškodit, bohyně napadne Isabelu s domněnkou, že je jejím společníkem Ethan. Místo toho ale zajme někoho jiného. Arkariana. Muže, který je tou nejdůležitější osobou v celém společenství Strážců. Zajme jej a uvězní ho tam, kdo pro něj, podle ní, nikdo nemůže. Do podsvětí, kde je sluneční svit pouhým snem. Isabela neváhá ani chvíli a je rozhodnuta mu pomoci. Než se ale vůbec stačí vydat na cestu, je zastavena vůdcem Strážců Lorianem, který chce Arkariana obětovat bohyni a tím aspoň na chvíli uklidnil situaci, která na celém světě panuje. Isabela stojí na křižovatce. Buď pomůže Arkarianovi a tím zradí Loriana, nebo bude nečině stát a přihlížet, jak umírá. Cestě do podsvětí by byla ale zrádná. Skrytá tajemství, největší běsy a neproniknutelná temnota. Isabela se musí rozhodnout. Bez váhání.

„Asi jsem na chvilku usnula.“

„Jenom na minutku dvě.“

Otáčí ke mně hlavu. „Přišla jsem o něco?“

Okamžitě se mi vybavuje polibek, který jsem jí zanechal na čele, a nemůžu se zdržet mírného úsměvu. Myslím, že mu nerozumí. „Nic jsi nemeškala. Vůbec nic se nedělo.“

Je to rok, co se odehrály události v předchozím díle – Vyvolený. Teprve do této doby je příběh dalšího dílu o Strážcích času zasazen. Stejně jako tomu bylo i u minulého dílu, i zde si Marianne Curley rozehrává poměrně zajímavou a promyšlenou hru. I když nechává zápletku celé knihy vyřčenou už takřka na začátku, kniha oplývá ještě pár příjemnými překvapeními. Kromě hlavní dějové linky se v příběhu objevuje i pár linek vedlejších, ve kterých se odhaluje minulost naších hrdinů, nebo které slouží k tomu, aby si čtenář pokládal další a další otázky, které se s každou stránkou stávají důležitějšími. Akce, napětí a šokující překvapení. První dvě věci jsou většinou nečekaní, ale co se týče toho posledního, tam jsi už nejsem tak zcela jist. Právě překvapení a šokující odhalení jsou v mnohých místech předvídatelné a takové nějaké… suché. Ovšem, najdou se ale i taková, která opravdu šokují. Naštěstí.

Když jsem četl první díl, přišel mi naprosto dokonalý. Rozplýval jsem se nad ním a těšil se, až si přečtu pokračování. Avšak teď, když jsem se k tomu konečně dostal, jsem byl tak trochu zklamán. I když byla Temnota plná zvratů a napětí, všechno mi to přišlo nějak ploché a nedotáhnuté. Charaktery postav byly takřka identické a i když hlavní postavy doslova umíraly, necítil jsem k žádné z nich určitý vztah, abych se o ně bál. Je to způsobeno tím, že už jsem něco načetl? Je to možné. Temnota je spíše takovou pohádkou s příměsí temné fantasy, než strhujícím románem, který vás nenechá vydechnout.   

Už v prvním díle nám autorka ukázala, že umí psát čtivě – Temnota není žádnou výjimkou. Stránky plynou rychle a svižně a k tomu se na každé z přečtených stránek stane klíčových událostí pro vyvrcholení samotného příběhu. Zařídit, aby byly knihy čtivé, jde autorce opravdu precizně. Jasným důkazem může být tato, nebo jakákoli jiná kniha, kterou autorka sepsala. Naneštěstí ale příběh v určitých místech drhne a tím ničí požitek ze čtení, jaký autorka zamýšlela. Některé scény mi přišly nudné, některé spíše natahovaly to, co bylo zřejmé a výsledek se dostavil pouze v určitých případech. Je to poměrně velká škoda, protože tímhle se kazí samotný příběh, který je příjemný a pěkně promyšlený.

Než mám ale čas odpovědět, už ten hluk slyšíme všichni. Nijak se nepodobá zoufalému úpění, které jsme naštěstí nechali daleko za sebou. Tohle připomíná spíš sykot hada. Chvílemi se ztrácí, ale pak zase rychle zesiluje.

„Co to podle tebe je?“ ptá se Ethan.

„Nevím. Snad nějaký hmyz, nebo tak něco.“

„V téhle zimě?“

Matt má na věc svůj vlastní názor, ostatně jako na celý tento podivný svět. „A kdo říká, že to musí být živé?“