Review: Proklatý

srpna 16, 2013

Název: Proklatý
Počet stran: 288
Autor: Kevin Hearne
Vydavatel: Laser-books
Série: Kroniky železného druida #2
Orig. název: Hexed

Attiku O'Sullivanovi, poslednímu druidovi, jsou čarodějnice celkem ukradené. Přesto se chce k místnímu konventu zachovat hezky a podepsat vzájemně výhodnou dohodu o neútočení, ale v tom se počet čarodějnic v arizonském Tempe přes noc zčtyřnásobí. A nové přírůstky nejsou jen špatné, jsou to pořádné mrchy s temnou nacistickou minulostí. Na místních středoškolácích si pochutnává padlý anděl, z Vegas táhne tlupa Bakchantek se zvláštním druhem smrtící dekadence a o Attikovu pozornost se pokouší rajcovní keltská bohyně ohně, takže na lovení čarodějnic si hledá čas jen horko těžko. I tak ale hodlá s pomocí upířího právníka, kouzelného meče a sousedova ručního protitankového granátometu vyčistit celé město a dát ježibabám jasně najevo, že s tímhle druidem se do křížku pouštět neměly.


V lidské historii se objevilo několik bohů. Severští bohové, římští, řečtí, křesťanští a mnoho, mnohých dalších. Kdo se v tom má orientovat, že? Božstev je až mnoho a každý si uctívá někoho jiného. Ale co kdyby vám někdo pověděl, že všichni bohové jsou opravdoví? Ježíš je fajn chlapík, Thor leze všem na nervy a Mórrígan se stará jenom o sebe. Ovšem, každý z bohů není takový, jak se zdá. Většina z nich chtějí pouze jednu věc: moc. A pro tu jsou schopni udělat cokoli.

Odpočinek je slovo, které Atticus vůbec nezná. Po kruté bitvě, při které byly otevřený brány do pekel, v městě bohů Tír na nÓgu, vypukly nepokoje. Bohové začínají válčit o vůdčí postavení a samozřejmě, že za to nemůže nikdo jiný, než irský druid, který žije nesmrtelný život. Bohové ale nejsou to jediné, čím by se měl Atticus zabývat. Díky otevřenému portálu uniklo na zem několik démonů, padlých andělů a podobných nestvůr. Jeho listina nepřátel se každým dnem zvětšuje – nejen o žijící, ale taktéž o nemrtvé nepřátelé. Do jeho města směřují záhadné bakchantky, které mají za úkol rozpoutat zmatek, rozvést několik rodin a hlavně: dobře si užít. Největší obavy mu ale dělá konvent čarodějnic, tentokrát z Německa. Německé čarodějky, s nacistickou minulostí, touží získat území, které druid a konvent polských čarodějnic chrání. Aby s nimi mohli bojovat, musí se Atticus spojit s polskými čarodějnicemi a důvěřovat jim. Bude toho ale schopen? Spojit se s čarodějnicemi, které několik století toužily po jeho hlavě? Bude dost dobrý na to, aby přežil démony, čarodějky, božské pletky a konečně si našel chvíli odpočinku?

„Využijete své obří chlupaté vlkodlačí svaly, vyšvihněte mě tam a pak mi hodíte ty meče. Nejdřív je svážu s větvemi, aby se nehýbaly, potom na ně sešlu kamufláž.“
„Ty větve vypadají docela slabě. Víte jistě, že vás unesou?“
„Rozhodně. Tenhle strom mě má rád. Jeho kořeny prorůstají pod plotem a občas si s ním povídám o prašnosti, dusíku a děsivých škůdcích.“

Dámy a pánové, Kevin Hearne by si měl asi zasloužit potlesk. Protože tak, jak se mu podařilo do příběhu zasadit historické události a mytologické postavy, se jen tak nevidí. Sice tyto schopnosti už ukázal v prvním díle, ale čím dále v této sérii postupujete, tím více se vám tento element bude zamlouvat. Kromě toho, že se spoléhá na bohy, nestvůry a padlé anděly – které si utvořil autor k obrazu svému a přidal špetnu té fantazie – vsadil autor taktéž na vtipné hlášky a sprostá slova, kterými se to tady jenom hemží. I když nejsem zastáncem vulgarismů v knihách, musím říci, že tady to prostě sedlo jako pěst na oko. Na začátku je to sice takové menší překvapení, ale během čtení si začnete uvědomovat, že si na to zvykáte a místo toho, aby to vadilo, se to začne spíše zamlouvat.  

Světe div se, ale náš irský druid Atticus O’Sullivan už neskáče od jednoho boje k druhému! Aneb se aspoň v něčem Kevin Hearne polepšil. V prvním díle totiž hlavní hrdina skákal z akce do akce a čtenář mohl jenom kroutit očima, jak je možné, že stále žije. V Proklatém toto pravidlo neplatí a celá kniha se spíše zabývá vztahy mezi Atticem a polským konventem. Místo neustálých soubojů se podíváme do historie a trochu více se sžijeme s příběhem. Rozhodně je lepší přicházet na kloub nějaké té záhadě, než v každé kapitole číst, jak druid vyhrál, všechny pozabíjel a to vše popsáno v několika málo odstavcích, nemyslíte?   

Ti, kteří si neoblíbí hlavního hrdinu tady mají na výběr ještě z několika. Co takhle pes Oberon, který se snaží chovat jako člověk? Nebo nějaká ta polská čarodějka? A co takhle přátelský upír, či smečka vlkodlaků? Nejvíce ovšem ale zaujme dvojce: Oberon & Atticus. Jsou totiž opravdu skvělá dvojka a oba házejí vtipné hlášky, stejně jako naráží na různé filmy. I když se může zdát, že kromě akce a vtipu nesází autor na nic jiného, tak jsem na omylu. Stojí taky za zmínku, že i když je kniha svižná a lehká díky krátkým kapitolám, autor se nebojí s postavami manipulovat a – v případě nouze – je i zabíjet. I když je jasné, že náš druid je nesmrtelný a přežívá jedno ohrožení za druhým, kdo říká, že imunní vůči nebezpečí jsou jeho přátelé?  

Vrhl jsem se do dveří, švihl pravačkou a máchl ručníkem ve výšce hlavy. Uslyšel jsem příjemné plesknutí a hned potom blonďatá čarodějnice pronikavě zaječela. Douglas Adams měl pravdu: nic ve vesmíru nemá tak široké uplatnění jako ručník.


Kromě toho, že by příběh vtipný a lehce se četl, měl Proklatý i několik stinných stránek. Je třeba uvést na pravou míru, že vtip v knize není vše. Na několika místech příběh jednoduše stál a tam, kde se nic nedělo, se vložily vtipné scény a hlášky, které sice pobavily, ale přesto nijak nepomáhaly posunout děj vpřed a vyplňovaly tak pouze slabá místa. Vtipné je to, že co se týče druhého a prvního dílů, autor udělal jakousi výměnu. Tam, kde měl první díl slabá místa, je neměl ten druhý a naopak. Takže když se to tak vezme, autor se poučil, ale nedal si zase pozor u jiných věcí, které se mu podařilo při první díle vychytat, což je opravdu škoda.

Proklatý je opravdu lehká četba, která se hodí na poklidné večery. Zasmějete se, budete se strachovat, stejně jako budete po boku hrdinů bojovat proti příšerám z pekla. Už dlouho jsem se tam neodreagoval u knihy, jako je tato. Ano, kniha má hluchá místa, která se těžko zaplňuji a čtvrtina knihy vlastně stojí na mrtvém bodě, ale přesto se oplácí tuto sérii přečíst a ponořit se do tohoto šíleného světa, ve kterém Atticus žije. Nečekejte ovšem nějaký trhák, ze kterého nebude spát ještě dvě noci po dočtení. Kdo ale ví, jak dlouho se ho bude ještě irské štěstí držet a on bude přežívat útoky nových a nových nepřátel, které si díky svému šarmu každým dnem dělá…


You Might Also Like

6 komentářů

  1. Attik je rozhodně fajn :) na dvojku se taky chystam :)

    OdpovědětVymazat
  2. Ano, takže máš na knihu nějaký podobný názor, jako já. Líbila se mi více, než první díl, to musím uznat. Pan Hearne má schopnost, kterou mu docela závidím. Dokáže i z ne úplně kvalitní knihy udělat něco, co člověka nutí číst dál a dál. Už asi dva měsíce mám blok, v kterém nedokážu číst něco, u čeho musím hodně myslet, jako je třeba Murakami nebo nová Rowlingová. Mám knihy doma, ale nedokážu je číst. Místo toho sahám po lehké četbě, ke které Proklatý určitě patří. Tento díl jsem četla už před čtyřmi měsíci, ale pořád si pamatuji, jak jsem chvílemi nadávala, že děj stojí, ale zároveň se smála vtipům.
    A určitě si pořiď třetí díl, přijde mi, že v něm se autor zase o něco málo posunul dopředu. :)

    OdpovědětVymazat
  3. tvoje recenze vypadají čím dál líp, chlape. :D
    Já miluju Oberona. Tečka. Doufám, že bude žít ještě hodně dlouho. :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Och, jsem poctěn...! :D Ale ne, jsem rád, že se mi podařilo ten styl recenzní aspoň trochu zlepšit! :3
      Oberon je prostě skvělý :D Takového psa bych taky chtěl :D

      Vymazat
  4. :DD
    Já bych chtěla spíše ten Attikův čaj. :D

    OdpovědětVymazat
  5. Jo, tuhle sérii miluju. Atika i Oberona a další vedlejší postavy. Líbí se mi, jak je každý díl jiný a svým způsobem zvláštní...

    OdpovědětVymazat

Statistika

TOPlist