Před více jak týdnem jste určitě zaregistrovali, že jsem se na sociálních sítích zmiňoval o tom, že se chystám na výměnný pobyt do Polska. Strávil jsem tam nádherných šest dní a když jsem se vrátil, pár lidí se na mě už obrátilo s otázkou, jak jsem se tam vlastně měl. "Tak co, jaký byl výměnný pobyt?" ptali se někteří a já jim i přes jejich dotazy nechtěl nic prozrazovat. Tento článek jsem byl rozhodnut napsat už ve chvíli, kdy jsem cestoval vlakem domů, tudíž mohu pouze říci, že mě váš zájem velmi mile překvapil - už jenom kvůli tomu, že se někteří ozvali sami, bez jakéhokoli popudu. Nikomu jsem nechtěl nic prozradit a všechny informace a vzpomínky jsem si nechával pouze a jen do tohoto článku. Nezbývá tedy už nic jiného, než si uvařit čaj, kávu, nebo si připravit limonádu, pohodlně se usadit a přečíst si zpověď jednoho kluka, který byl vyslán na sever Polska, aby s ostatními třemi studentkami reprezentoval Střední uměleckou školu, Ostrava. 

Já Vám tak nějak nevím, ale poslední dobou se mi stává, že se ty měsíce míjí nějak moc rychle. Je to snad tím, že přes týden nemám skoro žádný volný čas a užívám si jenom víkendy? Možná. Každopádně mi nejde do hlavy, že už za sebou máme další dva měsíce. V tuhle chvíli se nám odpočítává květen a jsou to už jenom dva měsíce, než se tady objeví prázdniny. K tomu se ale bohužel pojí i klauzury a ročníkové testy, ze kterých mám už teď noční můry... Poslední dobou mi dělá problém rozdělovat svou energii i na blog, takže se nedivte, když tady nic nového nepřibude. Musím toho ještě hodně stihnout, než odjedu do Polska, ale víte, jak to je. Když něco potřebujete splnit co nejrychleji, není to kvalitní a stejně byste to museli opravovat. Takže všemu dávám čas a postupuji pomalu... Díky tomu, že jsem se poslední dobou soustředil pouze a jen na školu, jsem taky vyšel s dosti malým počtem knížek. Jsem na sebe opravdu pyšný. Jenom pár recenzňáků a dvě koupené knihy? To není vůbec špatné! 

Knihy, které jsem si koupil: 

Led pod kůží by Vilma Kadlečková - duben

Marťan by Andy Weir - duben

Už dávno mi někteří z Vás psali, zda bych nemohl sepsat nějaký článek zabývající se pobytem na umělecké. Tenhle nápad jsem v hlavě filtroval a přebíral hodně dlouhou dobu, než jsem si uvědomil jednu zásadní věc - co všechno se během těch dvou roků změnilo. Tak to tedy dopadlo, že jsem spojil dobré s užitečným a rozhodl se článek opravdu vytvořit. Možná půjde o mojí malou zpověď, ale to vše, co se stalo, je potřeba někde napsat a vypovídat se z toho. Protože nikdy bych nevěřil že škola - zařízení, které s takovou radostí navštěvujeme - dokáže lidskou osobnost změnit. Od naprostého základu. 

Předtím

Abyste ale vše pochopili, je třeba se vrátit k naprostému začátku s názvem "základní škola". Rád bych řekl, že to byly první kroky v mém životě, na které s radostí vzpomínám. Vážně. Můj názor na toto období je velice jednoduchý a prostý. Podle mě to byla ta největší noční můra, na kterou dnes vzpomínám s úsměvem na tváři a myšlenkou, jak hloupý jsem vlastně byl. Víte, základka byla od druhého stupně naprosté peklo a dodnes mi to opakují i bývalí učitelé a spolužáci, kteří byli dost chytří na to, aby si to uvědomili. Jednalo se o takové klasické skupinové rozložení třídy: Nepatříš k nám, nebavíme se s tebou. Každé ráno jsem se totiž probouzel se strachem, co se stane tentokrát a s jakou debilní myšlenkou přijdou ostatní. Bál jsem se rozvíjet. Poslušně jsem seděl v lavici a myšlenka, že bych řekl svůj názor veřejně, mě ani nenapadla. Viděl jsem, jak největší "bossové" třídy zadupávají názory ostatních a proto mi přišlo správné raději mlčet a držet krok. Tohle rozhodnutí bylo špatné. Byl jsem hlupák, ale v té chvíli mi to přišlo jako dobrý nápad. Jednoduše jsem cítil, jak mě ten stereotyp ubíjel. Protože jsem nepatřil do těch dvou velkých skupinek, neměl jsem ani moc příležitostí se s někým opravdu skamarádit - výjimkou jsou dodnes tři kamarádky, se kterými se i přes nepřízeň volného času pořád snažím udržet přátelství. Každopádně si nemyslete, že jsem trpěl depkami, nebo jinými problémy - tohle se mě vůbec netýkalo. Bylo mi jenom prostě líto toho, jak to dopadlo. A mrzí mě to i dodnes. Dokázal jsem se radovat z maličkostí a byl jsem šťastné dítě - do doby, než jsem překročil práh školy. Čím více jsme ale rostli, tím více si ostatní tak nějak začali uvědomovat, že když mi dají pokoj, dám jim pokoj i já. Nikdy mi nic neudělali a kromě klasických pomluv a přezdívek (kdo by takové situace neznal), se nezmohli na nic jiného. Což ale vedlo k přesunutí puberťácké debility a agrese na jiné lidi, ale tohle je jiný příběh a měl by ho vyprávět někdo naprosto jiný. Moje třída mohla být skvělý kolektiv. Jenže to by se museli ostatní snažit.  Každopádně zlom nastal ve chvíli, kdy bylo jasné, že odcházím na střední. Ani si nedokážete představit mé nadšení, když jsem dostal vysvědčení z deváté třídy a řekl si: "Už nikdy tam nebudu muset jít." V tu chvíli jsem věděl, že se můj život změní. Jak, to ale zůstávalo otázkou.