úterý 17. února 2015

REPORT | Únorový valašský sraz

Na začátku roku jste si určitě všimli, že jedním z mých novoročních předsevzetí bylo, že bych rád více navštěvoval srazy, potkával se s bloggery a probíral (ne)knižní témata. Docela mě mrzelo, že mi minulý rok uteklo tolik srazů jenom kvůli tomu, že jsem to nějak nestíhal. Chtělo to změnu. A ta se dostavila v okamžiku, kdy mě David a Verča z blogu Čteme oba pozvali na sraz, který pořádali u sebe doma ve Valašském Meziříčí. Tohle bylo jedno z nejlepších pozvání, které jsem mohl dostat, ovšem hned na začátku jsem věděl, že nechci cestovat sám. Tak to tedy dopadlo, že jsem se zeptal Katherine, jestli by nechtěla jít se mnou na jeden sraz u hodně fajn lidí. Souhlasila a tak to tedy dopadlo, že jsme se 7. února v sobotu dopoledne vydali z Ostravy do ValMezu. Myslím, že kdybych měl jedním slovem vyjádřit naše pocity, bylo by to vše, co bych potřeboval. Tento sraz byl totiž naprosto krutopřísněhustý! Vážně, nekecám! 


S Kačkou jsme společně vyrazili v jedenáct přímým autobusem z ÚANu. Cesta trvala sotva hodinu a půl a i když jsme si oba zabalili knihy s tím, že během cesty budeme číst (já Vlčí kletbu, Katherine první polovinu Prvního čarodějova pravidla), uvědomili jsme si, jak hloupý plán to vlastně byl. I když naše školy prakticky sousedí, moc času pokecat jsme od posledního srazu neměli, a proto jsme si tu hodinku a půl vynahradili právě konverzací o jednotlivých tématech. Mluvili jsme po celou dobu cesty tam, cesty zpět a dokonce i ve chvíli, kdy jsme hodinku čekali na autobus v Rožnově. Probrali jsme snad milión věcí a ještě více jsme se zasmáli při vyprávění vtipných historek ze života. Přesto ale musím přiznat, že jsme na začátku měli tak trochu smíšené pocity ohledně atmosféry a prostředí. Už jsme spolu párkrát na nějakém sraze byli a mohli jsme se shodnout, že ne všechny se vydařily. Určitě znáte takové ty chvíle, kdy je kolem vás několik desátek neznámých lidí, jejichž blogy se vám snad s posměchem vyhýbají a vy se cítíte nepříjemně a neustále si opakuje: "Co tady vlastně dělám?" Neočekávali jsme od srazu mnoho. To se ale ve chvíli, kdy nás David s Verčou uvítali, zcela změnilo. 

Poprvé za život jsem měl jedinečnou možnost konečně navštívit ono posvátné místo, které nám náš knihomolský pár ukazuje prostřednictvím fotek. Společná knihovna, kterou sdílejí, je na živo ještě krásnější, než na fotkách. A dokonce jsem se mohl seznámit i s Jeho Veličenstvem Jackem, který je takový sympaťák, že bych si ho klidně i vzal domů. Vážně, na fotkách vypadá jako zlatíčko, ale v reálu je to ještě větší kámoš, než by se dalo očekávat. Dokonce se i ukázal jako správný hostitel, který nám občas ukázal, jaký je jeho názor na dění v dnešním světě. Přesto vás ale musím varovat. Pokud jste v jedné místnosti s tímhle rošťákem, není nic důležitějšího, než jeho přítomnost a minimálně několika sekundové drbání. Každopádně jsme společně ještě s Bárou a Šárkou chvíli obdivovali celý byt a čekali, než dorazí Vojta, Verča a nakonec i Mařena. Ještě ale před tím, než budu pokračovat, stojí za zmínko i fakt, že nás Verča z Knižního přátelství velice mile překvapila. Nejen, že jsem měl konečně možnost ji potkat a prohodit pár slov, ale taky nás poctila svými jedinečnými sušenkami, které jsou jako pohlazení na duši. Pokud jste je nikdy neochutnali, pravděpodobně nepochopíte. Ale ti, co měli už tu jedinečnou možnost, ví, že jakmile jednou okusíte, váš pohled na domácí sušenky se jednou pro vždy změní. Chjo, kdybych tak ještě uměl taky takové pochoutky tvořit... Teď si tak ale říkám, že přeci jen tu kuchyň mám moc rád na to, abych ostatním ukazoval svůj kuchařský um. Osud v kuchyni pokoušet raději nebudu. 


Už ve chvíli, kdy jsme se začali pomalu scházet, bylo možné ve vzduchu cítit přátelskou náladu. Celé mi to připadalo spíše jako nějaká sešlost rodiny, než „cizích lidí“. David s Verčou se ukázali jako kvalitní hostitelé, kteří byli schopni splnit vše, co vám na očích viděli. To nejlepší ale stejně přišlo v okamžiku, kdy byl počet kompletní a hostitelé nám odhalili soutěž, kterou si pro nás připravili. Díky pár desítkám obrázkům si ověřili naši znalost jak knižních autorů, tak úryvků z knih a obálek - nejen těch českých, ale i zahraničních. Vše se pohybovalo ve velice přátelském duchu a teprve až ve chvíli, kdy jsem získal pouhých 1 800 korun, snad nejméně ze všech přítomných, jsem si uvědomil, jaká chyba vlastně je, že se nikdy na portréty autorů nedívám. Budu se muset rozhodně polepšit! Jakmile hádání skončilo, nastoupila moje úplně první knižní aukce. Verča a David nám ukázali několik nádherných předmětů spojených s knižní tématikou a já v tu chvíli litoval, že nemám dostatek peněz, abych si mohl některé z kousků přivlastnit – přeci jen, hrníčky, přívěšky s tématikou GoT a knížky se jen tak neodmítají, ne? Fajn, možná román i myslivcích ano, ale jinak rozhodně ne! Za získané penízky jsem si tedy domů odnesl tři záložky: jednu s Harrym Potter, druhou s Hobitem a nakonec jednu se Supermanem. Dokonce se mi poštěstilo i získat nálepku SimCity, kterou si co nevidět nalepím na sešit do dějin výtvarné kultury, hehe. :D

Po skončení aukce jsme se tedy opět ponořili do živého a rozmanitého hovoru. Dozvěděli jsme se pár novinek, které se chystají na blozích ostatních, nějaké nové informace o nadcházejících knihách a samozřejmě si postěžovali na klasické problémy knihomolů, které normální člověk pravděpodobně nikdy nepochopí. Po celou dobu mě jednoduše udivovalo, jak hmatatelné přátelství mezi námi vlastně vládlo. Oproti srazům, které jsem doposud navštívil, byl ten ve ValMezu zcela zlomový a teprve až tehdy jsem si uvědomil, v jakém duchu by se mělo každé setkání knihomolů odehrávat. Žádné naškrobené aktivity, hry a nucené rozhovory. Cílem srazu by mělo být hlavně posezení u nějakého dobrého čaje, kávy, čokolády a jednoduše si povídat. Nic víc. S Katherine jsme sice museli odejít okolo páté, abychom stihli dojet do Ovy akorát v půl osmé, ale i tak jsme se oba dokázali shodnout, že každý ze zúčastněných je naprosto dokonalý, jedinečný a že pokud se nějaký takový sraz bude opět opakovat (v což z hloubi duše věřím), nebudeme váhat a opět se na výlet do Valašského Meziříčí vydáme. Už dlouho jsem se tak neodreagoval a nepobavil. Jsem velice rád, že jsem mohl na sraz dorazit a užít si jeden nezapomenutelný den. Smekám tedy před Davidem i Verčou za to, že dokázali z klasického setkání udělat něco nezapomenutelného a stejně tak bych jim rád poděkoval, že jsem mohl lépe poznat více bloggerů. Knihám zdar a srazům ve ValMezu stejně tak! :) 

Fotky zapůjčeny: Čteme oba | Knižní přátelství

6 komentářů:

  1. Nádherně sepsaný report. :-) Byl to vážně skvělý den, ale v Tvém podání vyznívá dokonce ještě lépe. A to, co jsi napsal o mých sušenkách - myslím, že to byla ta nejkrásnější pochvala, kterou o nich kdy kdo pronesl. Moc děkuju. Opravdu mě těší, že Ti tolik chutnaly. :-)
    Moc ráda jsem se s Tebou viděla a budu se těšit zase někdy příště...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji :) Já myslím, že i moje shrnutí je pořád nedostačující, protože tak krásně prožitý den se těžko popisuje. Sušenky byly dokonalé a jak už padlo na srazu: Měla by sis s nimi otevřít obchod. Uvidíš, že by se po nich jenom zaprášilo! :)
      Já taktéž! :)

      Vymazat
  2. Tak tenhle sraz vypadá úžasně.. Já na žádném zatím nebyla a celkem se bojím na nějaký jít, ale tenhle vypadá fakt skvěle :)

    OdpovědětVymazat
  3. Super report Filipe! :) Moc děkujeme, že jsi přijal pozvání a určitě se těšíme i na dalším sraze. Kdo u nás už jednou byl, je automaticky pozvaný příště! :D :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky! :)
      Vážně? Tak to je skvělé! Právě jsi mi zvedl náladu o... hm, minimálně 100%! :D :)

      Vymazat
  4. To je krásny článok :) Doslova som si želala tam byť s vami.... :) Na žiadnom zraze som doposiaľ nebola. Mám na to viacero dôvodov, ale najväčší je asi to, že bývam dosť mimo od všetkého, takže cestovať niekam je dosť obtiažne. No a v neposlednom rade ešte zbieram odvahu :) Avšak, rada by som sa niekedy v budúcnosti nejakého zrazu zúčastnila! :)

    OdpovědětVymazat