úterý 19. srpna 2014

Interview | Vilma Kadlečková

| Spojit mimozemské houby, hluboký vesmír a budoucnost? Žádný problém! | 

Zdroj
Dobrý den! Na začátek bych Vám ještě jednou velice rád poděkoval, že jste souhlasila s tímto rozhovorem. Protože Vás možná ne každý čtenář zná a o Vaší tvorbě ještě možná neslyšel, mohla byste se nám prosím na začátek představit? 

Klíčová slova jsou: "mimozemské houby", "Pětice posvátných drog", "Hmyzí bůh Akkütix", "lidské oběti", "Össeané". Tohle když vám přeletí přes cestu a internet, vzešlo to ode mne. Ale já coby osoba nejsem zas tak důležitá.

Jak jsme již zjistili, své spisovatelské začátky již máte za sebou. Co, nebo kdo, Vás přivedl k samotnému aktu psaní? 
Sama nevím, jak a proč mě to postihlo. Vysnívala jsem si scény, sotva jsem udržela v hlavě myšlenku, a snažila jsem si je zapsat, sotva jsem udržela tužku a naučili mě písmenka. Psaním se neuživím, ale dodnes to pokládám za to nejzajímavější, co se dá na světě dělat.

Když se dnes, s odstupem času, podíváte na své spisovatelské začátky, jak byste je popsala? Bylo těžké prosadit některou ze svých knih?   
Začínala jsem v devadesátých letech, kdy nebyl trh tak přesycený. Šlo to úplně hladce: v osmnácti jsem vyhrála scifistickou "Cenu Karla Čapka" (neboli "mloka"), což brali nakladatelé jako doporučení, čili ten román okamžitě vyšel. Další mlok a další tři knihy následovaly. Problém nastal až později. Skončila jsem vysokou, nastoupila jsem do práce, vdala se, měla děti. Na psaní najednou nebyl čas ani energie. Pár let jsem nebyla schopná absolutně ničeho. Pak jsem si zase začala něco spřádat (výše zmiňované mimozemské houby neboli Mycelium), ale byl to rozsáhlý projekt, sága o pěti dílech, kterou jsem dávala dohromady víc než deset let. Když člověk tak dlouhou dobu nepublikuje, začíná fakticky zase od nuly. Ve fantastice to platí obzvlášť, protože je to žánr pro mladé a publikum se mezitím úplně obmění. Vylezla jsem z hrobu jako dobře uleželý zombík a na povrchu zemském mě nikdo neznal. Napodruhé to bylo mnohem těžší. Porůznu jsem uplatnila pár povídek, které Myceliu trochu prošlapaly cestu, ale i tak trvalo dva roky, než jsem pro veledílo takhle monstrózní našla nakladatele.


Zdroj
Pentalogie Mycelium je jednou ze sérií, kterou se nyní určitě plně zabýváte. Mohla byste nám nějak shrnout, o čem vlastně celá série je a tím nalákat další potenciální čtenáře? 
Představte si hrdinu. Je to jistý Lucas Hildebrandt a zbývají mu poslední čtyři měsíce života (a tuhle perspektivu ještě vylepšují záchvaty bolesti). Má zchátralé tělo, ale nezlomnou vůli a jízlivý smysl pro humor. Dále má temnou minulost a tajné informace. Co si budeme povídat, taky je to dost bezohledný manipulátor. Dělá, co může, aby ještě stihl dosáhnout svého posledního cíle. A pak je tu svět: naše Země v blízké budoucnosti, normální moderní společnost podobná té dnešní. Pozemšťané se za každou cenu snaží být tolerantní k cizím kulturám, takže nechali mimozemšťany z teokratické planety Össe, aby se sem nasáčkovali, postavili si tu svoje chrámy a provozovali své náboženství (což obnáší lidské oběti tak trochu na aztécký způsob). Össeané získávají čím dál větší vliv – a Lucas si to uvědomuje a snaží se s tím něco dělat. O tom je první díl Mycelia (Jantarové oči). Dál se to ale vyvine trochu jinak než směrem k velké pranici lidí s Össeany. Nebudu prozrazovat kam, jen podotknu, že ke slovu přijde psychotronika, telepatie, živoucí vesmírné Lodě a některé další nelidské bytosti.

Hlavní postavou je tedy Lucas Hildebrandt, který vyniká svou neobvyklou schopností číst v lidech a rozhodně se nemůže zařadit mezi tuctové hrdiny. Nechala jste se při tvorbě této postavy nějak inspirovat, či je pouze výtvorem Vaší fantasie? 
Lucas je borec! Udělala jsem si hrdinu tak, aby mě bavilo s ním být. Nedá se říct, že je úplně "vymyšlený", protože všechny postavy (jeho nevyjímaje) jsou směsí povahových rysů a lidského chování, které jsem odpozorovala z reálného života a svého okolí. Vždycky se ale snažím, aby nikdo v románu neměl jako předlohu jednu konkrétní osobu. Všechny suroviny na postavu pěkně nakrájím na kostičky, zamíchám a povařím.

Zdroj
Knihy před samotným Myceliem se zabývají příběhy, které se odehrávají ve světě, který získal jméno podle čehosi, co se nazývá „argenit“. Mohla byste nám prosím vysvětlit, o co se jedná a proč je tato složka ve Vašich příbězích tak důležitá?  
Argenit je nerost, který usnadňuje psychotronické činnosti (čili třeba telepatii, levitaci, získávání informací na dálku, mentální souboje…). Funguje jako zásobárna energie: něco jako kdyby hrdina měl v kapse tabulku čokolády a v nouzi si ji hodil do pusy. Právě psychotronika je hlavním rysem mého vymyšleného "světa", ve kterém se většina knih včetně Mycelia odehrává. Mimosmyslové schopnosti zdaleka nemá každý a argenit je vzácný, ale už to, že takové věci existují a fungují, je zdrojem spousty "špionážních" zápletek. Argenit dal jméno nejen celému vesmíru, ale i mému webu a FB stránce: "Legendy o argenitu". Samo Mycelium má ale vlastní web – http://mycelium.argenite.org/ – kde je trailer, ukázky a podobně.

Jak jste na tuto mimozemskou civilizaci přišla? Co stálo za vznikem rasy, která využívá houby jako součást své technologie, vzývá krvavého boha a používá zcela unikátní össeanský jazyk?
Zdrojů inspirace bylo víc. Celá ta myšlenka s houbami mě napadla ve škole (na přednášce o chorobách rostlin, kde se mluvilo o tom, jak hyfy parazitické houby prorůstají vodivými pletivy stromů). Co kdyby se taková houba šířila v lidské krvi? Dalším motivem je fanatismus a náboženská víra. Stačí sledovat zprávy o akcích sebevražedných atentátníků, aby si člověk uvědomil, jak daleko je možné kvůli víře zajít. Pak už není tak nepředstavitelné, že mimozemští kněží na oltáři Hmyzího boha někomu nasadí do krve spóry nitrožilních hub. Lidské oběti jsou ve fantasy běžná rekvizita, ale v Myceliu se to neodehrává někde v džungli v chrámu obrostlém liánou, nýbrž v normálním městě hned vedle kancelářských budov. Baví mě právě tenhle kontrast (a zároveň symbióza) moderních technologií a středověkého myšlení.

Zdroj
Co se týče Mycelia, tak je poměrně obsáhlé a plné nových informací a pojmů. Existují v prvních třech dílech nějaké scény, které bylo těžké napsat, či podat čtenáři dostatečně na to, aby je pochopil? 
S těmi pojmy to není tak strašné. Össenská slova mají přehlásky a vypadají děsivě, ale beru to tak, že každý správný metalista a návštěvník IKEA přehlasovaná písmena zvládá. Tuhle mi na internetu někdo psal, že ho ta divná slova odradila, tak jsem se zeptala Wordu, co si myslí o výskytu slov s přehláskami v prvním dílu. Takže: slov s přehláskami nalezeno 1222. Řetězec "öss" (Össe, Össean, össeista, össenský...) je z toho 563 krát. Dalších šest nejčastějších slov (bůh Akkütlix, jména hlavních postav a rekvizit) má 553 výskytů. Na všechna ostatní  připadlo 89 výskytů, to je pokaždé jen takový lokální kolorit na pár stránek, to se dá přeskočit či vypustit. Čili pasivní slovní zásoba borce, který má být schopen zvládnout Mycelium, činí strašlivých SEDM divných slov (a čtenáři tohoto rozhovoru už se dvě z nich naučili). Uživatelsky nejvlídnější je třetí kapitola, tam jsou slova s přehláskami jenom tři. Naopak nejvíc zamořený je prolog a kapitoly psané z pohledu mimozemských postav. A to mi ještě kazí statistiku poděkování betačtenářům, kde jsou záludní zakuklení össeisti, kteří mají podezřelá písmena i v normálním pozemském jménu - konkrétně Sanča Fülle a Ondřej Müller! Takže tolik čísla. Jestli to čtenáři přežijou, to už je na nich.

V pentalogii Myceliu se vyskytuje hned několik nových a ojedinělých postav. Které z nich během psaní fandíte? Máte již připravené verze jejich osudu, jak by mohly v průběhu pentalogie dopadnout? 
Lucas, Lucas, Lucas! :) Já to mám jasné, komu fandit!
Verzí bylo v průběhu let spousta a navíc jsem celé Mycelium mnohokrát přepisovala – přesouvala scény, měnila jejich vyznění, přidávala postavy, doplňovala další linie. Když jsem první díl začala nabízet k vydání, konec už byl napsaný. Takže já už se nedomýšlím, já už to vím!


Momentálně pravděpodobně pracujete na čtvrté knize série s názvem Vidění, tudíž jste již pouhý krůček od ukončení pentalogie. V jaké fázi se právě čtvrtý díl série nachází? 
Jednotlivé díly vycházejí s půlročními odstupy – pokud se má stihnout grafická úprava, obálka a redakce, rychleji to nejde. Čtvrtý díl (Vidění) se právě sází, autor obálek Tomáš Kučerovský už ho má přečtený a možná zrovna v téhle chvíli dělá první náčrtky obálky. Vydání je naplánované na Vánoce 2014. Ještě předtím (v srpnu nebo v září) ale vyjde první díl (Jantarové oči) jako audiokniha. To je velkolepý projekt vydavatelství OneHotBook – na nahrávání se podílelo devět herců (což je dost unikátní), čtení doprovází originální hudba a budou to dvě CD s celkovým časem 14 hodin. A já teď dopisuji pátý díl – závěr sice existuje, ale jsem typ přepisovací a budu to vylepšovat, dokud mi to nevyrvou od klávesnice.

Máte nějaký sen, kterého byste chtěla prostřednictvím svých knih dosáhnout? 
TOHLE už je samo o sobě splněný sen: že můžu psát. Když si to občas i někdo přečte, je to pěkný bonus.

Jaký knižní žánr je nejblíže Vašemu srdci?   
Samozřejmě fantastika – a z ní spíš sci-fi než fantasy. Horory číst vůbec nemůžu, vizualizuju si to tak jasně, že je to na infarkt.

Čemu se věnujete ve svém volném čase? Píšete, sportujete, či děláte něco naprosto jiného? 
Právě psaní pohltí času nejvíc. Lákala by mě toho spousta: rýt se v zahradě, malovat, vyrábět šperky z fima; jenže na to už je času fakt málo. Jednou do týdne vyrazím na orientální tance (je to totální hrůza, šlapu to jako zelí, ale baví mě to moc). Zbytek už je jenom zbožné přání (třeba u toho malování je frekvence vzniku obrázků jeden kousek za pět let). Stejně vždycky zase skončím za klávesnicí.
  
A co Váš oblíbený autor? 
To se v průběhu času mění a je jich spousta. Kdybych měla říct nějaké konkrétní jméno aspoň z fantastiky – ze zahraničních Frank Herbert (Duna), z českých Karolina Francová.

Zdroj
Jakožto jste ostřílená a zkušená autorka, máte nějakou radu, kterou by se měli začínající autoři řídit? 
Rad je plný internet, často jsou to velmi užitečné konkrétní tipy a věřím, že každý, kdo to myslí s psaním vážně, se po nich aktivně pídí a má už celé seznamy. Tak řeknu radši něco obecného, co je ale podle mě základem všeho: pište, co vás baví. Platí to na úrovni celkového tématu (když si člověk řekne – "vrazím tam upíry, jsou v módě", a přitom ho to nezajímá, má to pak opravdu těžké, když ze sebe má vydolovat trochu nadšení pro věc); ale ještě mnohem víc to platí na úrovni jednotlivých scén. Pokud vás nějaký úsek textu nudí – nepište to. Přeskočte to. Pište jen tu zábavnou část a na tu otravnou se vykašlete. On si to čtenář nějak přebere. Autor se stejně nezavděčí všem, protože různé lidi baví různé věci; ale když to na začátku baví aspoň jeho, lidi, kteří jsou na stejné vlně, se přidají.

A závěrečná otázka: Chtěla byste něco vzkázat čtenářům blogu? 
Je fajn, že to tu existuje a že sem chodíte. Právě kvůli tomu naladění – když lidi nějaký zájem sdílejí a pěstují společně, už vlastně vzniká komunita, a třeba z toho tu a tam vzejde i nějaké skutečné přátelství.

Ještě jednou Vám velice děkuji za tento - určitě vyčerpávající - rozhovor! Budu držet palce při psaní dalších skvělých knih! Knihu si můžete pořídit ZDE, ovšem pokud stále váháte, zda si Jantarové oči pořídit, můžete si přečíst mou recenzi ZDE.

4 komentáře:

  1. Super rozhovor, děkuji :) Zase jsem se dozvěděla něco nového. A samozřejmě taky fandím Lucasovi, charismatičtějšího hrdinu jsem dlouho nepotkala. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já jsem hlavně rád, že jsem položil takové otázky, které by čtenáře zajímaly! :) Jop, Lucas je prostě jednička! :)

      Vymazat
  2. Díky za rozhovor :) Jantarové oči jsem začala číst a trochu se zasekla, ale rozhovor mě znovu nakopnul.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. :)
      Jsem rád, že tě rozhovor tak nějak nakopnul! Jantarové oči si opravdu zaslouží pozornost čtenářů :))

      Vymazat