Nemusí se nám to líbit, ale přesto je skutečností, že duchové jsou součástí našeho světa. Nejsou vždy vidět, ale jsou tady s námi a protože nám závidí život, živí se na nás jako parazité. V tomto světě nemají žádnou moc, ale existují i silnější duchové, kteří dokážou do našeho života zasahovat. Rozbíjet sklo, vyvolávat závratě a dokonce i nabádat k vraždě.

Amelie má s nadpřirozenými bytostmi velice dobré zkušenosti. Již od dětství vidí duchy a i když ji jako malou tato stvoření děsila, nyní se věnuje restaurátorství hřbitovů a vidět zemřelé se pro ni stalo jakousi rutinou. Její práce ji jednoho dne zavede na velice starý a zanedbaný hřbitov Dubový háj, jehož návštěva a obnova změní Amélii život od základu. Na hřbitově se totiž našlo tělo mladé ženy, kterou někdo zabil a vložil do hrobu v domnění, že vše zůstane tajemstvím. Améliina práce stojí a vyšetřování postupuje velice pomalu. Vše se ale ještě více zamotá v okamžiku, kdy se na hřbitově najde další tělo. Zde se již určitě nejedná o náhodu a proto je Amelie do vyšetřování zapletená, neboť právě díky svým znalostem náhrobních znaků a epitafů je jediným člověk, který může pomoci. Během tohoto pátrání po vrahovi se seznamuje se záhadným detektivem Johnem Devlinem, ke kterému cítí jakousi přitažlivost, proti které stojí skutečnost, že tohoto muže pronásledují dva duchové. Její otec ji vždy říkal, že by se měla držet od lidí, kteří jsou spjati s duchy, co nejdále. Může mu věřit? Po nadcházejícím sledu událostí sama neví, zda může věřit sama sobě. Během svého pátrání se totiž dovídá mnohé z pohřbených tajemství, která by nikdy neměla být odhalena. V zájmu nejen Amelie, ale taktéž všech okolo ní.

Viděla jsem, jak se to schovává v šeru. Ať to bylo cokoliv, sledovalo mě to celou cestu až do beaufortského okresu. A nyní to dřepělo mezi stromy a dívalo se to na mě.

Duchové jsou velice oblíbeným tématem a i když se něco takového objevuje docela často, každý z autorů si toto téma pojme podle sebe, protože neexistuje žádný podklad k tomu, jak vykreslit duchy a jejich chování. V mnohých případech jsou duchové většinou podlí, mstí se a snaží se odhalit svého vraha. Avšak v Okřídlené duši jsou duchové spíše parazity – přisají se na lidi a snaží se získat teplo života, o které přišli. Díky postupnému odhalování pravd se osud duchů spojuje a v průběhu čtení si uvědomíte, že duchové vlastně ani nejsou tak špatní, jak tomu je v podvědomí mnohá lidí. Autorka nám sice poskytla jeden z mnoha pohledů na toto téma, ale toto pojetí je netradiční a svým vlastním způsobem i zajímavé.

V dnešní době existuje mnoho knih, které se zabývají duchařskou tématikou. Většina je vždy spojena s hororem a hlavním úkolem celé knihy je vyděsit svého čtenáře tak, že se bude bát spát v absolutní tmě. O něco takového ale v Okřídlené duši tak zcela nejde. Je asi jasné, že jako u všech příběhů, ve kterých figurují duchové, se i zde mohou objevit scény při kterých vám může běhat mráz po zádech, ale kromě tohoto dokázala Amanda Stevens spojit duchy s detektivní zápletkou a přitom příběh vsadila do záhadného a, o půlnoci strach nahánějícího, místa, jako je hřbitov. Místo, které samo o sobě není strašidelné, ale pokud v něm řádí sériový vrah, je vše povýšeno na novou úroveň, ve které se hraje doslova o život.

Okřídlená duše vyniká mnohým – tím nejdůležitějším je ovšem samotné zpracování. Začátek knihy byl sice kritický, protože mi trvalo několik kapitol, než jsem se dokázal začíst, ale jakmile se příběh posunul dále, uvědomil jsem si, že na autorčin styl jsem si musel prostě a jen zvyknout. Až teď lze říci, že jsem si styl, kterým Amanda Stevens píše, oblíbil. Zbytečně neprotahuje nudné témata a raději se věnuje vyšetřování a temné a drsné atmosféře, kterou díky vystupujícím duchům a mrtvolám nalezených v hrobech dávno zesnulých buduje. I když věřím, že by šly některé věci rozvést více, tak nějak tuším, že to nejlepší si pro nás autorka nechala do dalších knih. Protože pokud atmosféru, která byla už v první knize pozvedne, tak se nám tady vyklube opravdový duchařský příběh plný tajemství a záhad!  

„Hrála jste si na hřbitově?“

„Proč ne? Byl tam klid. A hřbitov byl nádherný – dokonalé malé království.“

„By jste velice zvláštní žena.“

„Já myslela, že jsem praktická.“

„Zvláštní, ohromující a praktická.“

Jako vždy, i zde hraje důležitou roli taktéž samotná hrdinka. Amelie se nemůže zařadit mezi prostoduché hrdinky, které neustále odmítají svůj osud a když už se něco stane, litují svého rozhodnutí. Tato hrdinka je drsná, nebojácná a – jak je zvykem – taktéž velice zvědavá. Co jiného by se vlastně dalo čekat od někoho, kdo vidí duchy? Protože je kniha psána z pohledu Amelie, v průběhu celého příběhu můžeme sledovat její myšlenkové pochody, domněnky a různá vodítka, která by nás měla dovést k dopadení toho správného vraha. Stejně na tom jsou i další postavy, které na první pohled vypadají jednoduše, ale pro hlubším pohledu do jejich osobnosti si uvědomíte, že stejně jako normální lidé, i tyto postavy nejsou černobílé. Většina z nich skrývá nějaké to tajemství, které se snaží skrývat a neukazovat světu – nějaké strašáky ve skříni máme ale všichni, no ne?

Okřídlená duše je tou správnou duchařskou knihou na temné večery při lampičce. Nejenom, že autorka vystavěla tajemnou atmosféru, ve které hrají hlavní úlohu nejen duchové, ale taktéž jakýsi záhadný sériový vrah, který zabíjí na potkání. Během čtení prožijete strach, který je často prokládán vtipnými scénami a samozřejmě i trochou té obavy o hlavní hrdinku. Tato paranormální detektivka je sice prvním díle nadějné série a je jasné, že jako u všech knih, i zde je rozjezd trochu pomalejší, ale pokud bude Amanda Stevens pokračovat tímto stylem, další díl bude dvojitou dávkou všeho, na co jsme v Okřídlené duši narazili.