A co bude dál?
března 28, 2016
Poslední
datovaný článek byl zveřejněn 14. února. Uběhl více jak měsíc a na blogu je
pořád mrtvo – tenhle stav nastal už od chvíle, kdy se mezi články
vytvořila prodleva větší než ta týdenní. Celý jeden rok jsem se snažil držet
blog naživu díky recenzím a… vlastně jenom recenzím. Už hodně dlouhou dobu jsem
se vlastnímu blogu vyhýbal jako čert kříži, protože úvodní stránka mi pořád
jenom připomínala, že mám jednu nepovinnou povinnost. Vždycky, když jsem si
psaní článků chtěl sednout, našel jsem si něco jiného; uvědomil jsem si, že
tapeta na počítači potřebuje uklidit; že bych měl raději kreslit; že i koukání
z okna je zajímavější, než rozvíjení svého spisovatelského umu. Avšak teď jsem
se zatvrdil, po dlouhé době si vlastní blog
otevřel a rozhodl se napsat tento článek.
Kdybych chtěl, mohl bych se vymlouvat. Člověk je
inteligentní a fikaný tvor, který je schopen si najít výmluvu na vše, na co si
jen umane. Mohu tvrdit, že nemám čas, ale pravda je vlastně úplně jiná. Ve
škole trávím čtyři dny v týdny deset hodin, v pátek pouze šest. Dá se říci, že
víkendy mám volné a i když to jsou jediné dva dny, kdy dospávám, připravuji si
podklady pro úkoly a práce na zbytek týdne, čas na sebe si najdu. Čtu a kreslím
(někdy spíše jenom to první). Dokonce i psaní jsem na více jak tři měsíce
odložil, byť jsem věděl, jak moc se na dopsání jednotlivých povídek těším. Na
dlouhou dobu jsem odložil dokonce i Bezejmenný, na což jsem silně naštvaný. To,
co mě postihlo, není prokrastinace – bože můj, vždyť ani ona nemůže mít tak
těžký dopad. Mohl bych obviňovat cokoli a kohokoli (dokonce i ten hrnek s čajem
vedle mě), ale k ničemu by to nebylo. Proto jsem se rozhodl ukázat na sebe a
hádejte!
Jako lusknutím prstu se ukázalo, že mám pravdu.
Můžu si za to sám, podílí se na tom vlastní lenivost a
neschopnost si uspořádat čas. Sekl jsem se a nemohl jsem se pohnout. Pátek a
sobotu jsem vždycky vypnul a v neděli, což byl jediný den, kdy se ve mně probudila chuť
něco dělat, jsem si uvědomil, že nestíhám a věci do školy mají přednost; tím
pádem odpadly osobní věci a viva la referáty, projevy a učení. Ze dne na den
jsem prostě přišel na to, že víkendy jsou mnohem jednodušší, když nemusím
přemýšlet nad tím, jakou recenzi zveřejním; že je prostě pohodlnější, když
nemusím nic dělat. Doslova. A do písmene. K tomu mi i došlo, že udržovat blog
jenom na základě recenzí je naprostá hloupost. Nemám to rád a přesto jsem k
tomu měl sklony. Pořád mám napsaných několik recenzí, které se musí zveřejnit, ale co
potom? Číst a psát? Psát a číst? Začarovaný kruh, ze kterého není úniku. Bylo
mi jasné, že takhle to prostě fungovat nemůže. NESMÍ.
V poslední době ale cítím, jak se na zamrzlém jezeře mé
blogové osobnosti objevují malé prasklinky – že to nejhorší už mám za sebou. Po
dlouhé době jsem se vrátil k psaní a vymyslel si dokonce i námět pro další
povídku, která by měla vzniknout hned po té obsáhlejší, odehrávající se v
období antiky. Začal jsem pořádně kreslit a po třech letech jsem konečně dospěl
do bodu, kdy se zlepšuji. Na kresbě lidské figury (aktu) mi to jde, podle učitele
jsem jeho „hřebec“ (doufám, že to myslí stejně jako já) a všechny ty šílené
emoční horské dráhy, se kterými jsem se snad už od začátku třeťáku potkával, se
konečně začaly uklidňovat. Člověk by si teda řekl: „Sakra, vždyť teď to všechno
začíná být zalité sluncem stejně jako příroda venku, ne?“ Na blogu by mohly
zase vznikat nové články, sem tam recenze, tvorba, která by byla
aspoň svým kouskem nová a nefungovala by podle zajetých pravidel nudných blogů.
Jako vždy je tady ale jedno velké „ale“, které se nade mnou vznáší jako bubák a
neustále se mi připomíná.Ten velký stín jsou pouhá čísla: 2016/2017. Dva roky,
které jsou a budou nejtěžší v mém životě. Psychicky i fyzicky.
Tento rok je šílený
v rozvrhu a vykonávané práce. Jednou to byl výlet do Anglie, podruhé
dvoutýdenní praxe, dále zase pololetky. Deset hodin ve škole a podobně. Učitelé
na nás začínají mít větší nároky na připomínku toho, že se příští rok blíží
mílovými kroky a to znamená, že se ze mě stane maturant (pokud mě cestou do
školy nesrazí auto… nebo něco podobného). I když se maturity zase až tak
nebojím – ale akceptuji, že je to velký strašák –, věci k tomu začínají
přibývat. Čtenářské deníky, testy a podobně. Příští rok bude zabiják a nejen
kvůli tomu. Protože se už tedy chystám ze střední příští rok odejít do světa,
mám v plánu odejít rovnou na nějakou výšku. Problém číslo dvě. Přesněji mám v
očku dvě vysoké školy – Baťovku ve Zlíně a FAMU v Praze. Nebyl bych to
samozřejmě já, abych si život zjednodušoval, a protože jsou obě školy mým
vysněným oborem zaměřeny umělecky, musím vytvořit několik domácích úkolů, aby
mě vůbec k třídenním přijímačkám připustili.
Co to tedy ve výsledku znamená? Hodně těžké práce a ještě více dřiny. K tomu si musím připočítat i maturitní film, jenž bude sloužit jako výstup za celé čtyři roky studia. Věci k přijímačkám musím dokončit do listopadu, maturovat bych měl v květnu. Vzhledem k tomu, že si zatím ani u jedné odrážky nemohu nakreslit fajfku, tak mě to drtí ještě víc. Na tom všem chci začít pracovat posledními dny začínaje, prázdninami (snad) konče. Tenhle rok toho musím udělat co nejvíce a vím, že po dlouhé době budu mít pracovní letní prázdniny. Autoportrét mám z nějaké velké čtvrtiny vymyšlený, námět na maturitní film taky. Vytvořit svůj vlastní film, k té myšlence jsem došel teprve nedávno a nemám tudíž sebemenší představu. Povídky musím napsat, stejně jako eseje a rozbory. Musím si máknout, zatnout zuby a nějak všechno zvládnout.
Proč vám to ale všechno říkám. Trochu to zavání stěžováním, možná i chvástáním. Nevím, tento článek nepíši ani s jedním úmyslem. Mým cílem je jenom poukázat na to, že i když jsem to nejhorší už prošel a teoreticky bych mohl mít čas, vidíte, že mi do toho zase něco vlezlo. Dá se říci, že něco velkého. Sklouzávám snad opět k obhajování a odkládání? Možná. Teď si ale jsem jistý, že nechci psát články o ničem, natož nějak nuceně. Poslední dobou mi prostě přišlo, že to vše ztratilo onu jiskru. Momentálně jsem ale ve fázi, kdy si klidně počkám, než mě něco trkne do hlavy, než aby blog, který jsem pěstoval více jak tři roky, upadl vniveč. Je to součást mého života, mé tvorby a něco, čím se můžu reprezentovat. Jasně, recenze, které mám napsané, zveřejním. Některé jsou pro nakladatelství, některé pro mě. Musí jít na blog a já je nechci nosit v koutku mysli a neustále na ně pamatovat. Budu psát, protože je to to, v čem se chci rozvíjet a svými výtvory potom otravovat blízké. Blog pro mě bude pořád místem, kde se chci uchýlit a když už ne přímo on, tak aspoň Facebookova stránka, která – přiznejme si to na rovinu – chcípala stejně jako má vlastní stránka. Nyní je ale prioritou tento a příští rok. Chci se dostat na výšku, po které toužím a chci ze sebe vydat to nejlepší. Jestli chcete, klidně vás budu průběžně informovat a pokud se zadaří, tak i nafotit nějaké momentky z natáčení, tvorby a udělat z mého pracovního léta nějaký hromadný článek.
Vysledovat přesný smysl tohoto článku je možná trochu komplikované. Chápu to a nedivím se. Tohle všechno ve mně žilo už nějaký ten měsíc a teprve teď jsem se konečně odhodlal to sepsat. Je docela možné, že jsem teď v očích některých klesl, ale mohu vás ujistit, že blog nikdy nezruším a pokusím se na něj přispívat s novými články. Přeci jen, bez místa, kde bych mohl psát a lidí, kteří by to, co napíšu, četli, bych asi nikdy nebyl tam, kde jsem teď. Co tedy bude dál? To nemohu s přesností říci. Doufám ale, že to bude optimistický scénář.
8 komentářů
Přeju hodně silné odhodlání a píli, ono to pak už půjde samo, jen je potřeba začít :) To zvládneš!
OdpovědětVymazatJá bych začal rád, ale chybí mi k tomu návrhy a podklady, které by byly utvořeny k mému uspokojení. :D Ale děkuji! :)) :3
VymazatMám stejný problém, sice maturitní ročník je ještě 2 roky vzdálený, ale i tak si dokážu představit všechny těžká rozhodnutí a úkoly se kterými se potýkáš. To s tím blogem.. konečně někdo, o kom vím, že se cítí ohledně blogu stejně jako já. Přesně jak píšeš, je důležité aby článek měl nějaký smysl, když se do toho člověk moc žene, článek bude o ničem. Proto má cenu si na nějakou tu zajímavou myšlenku počkat. :)
OdpovědětVymazatDva roky utečou jako voda, věř mi! Taky jsem si ještě minulý rok říkal, že není potřeba spěchat... a najednou otevřu oči a bum! Osm měsíců do přijímaček. :'D
VymazatJsem rád, že s mou myšlenkou ohledně blogů souhlasíš! Je asi jasné, že na tu myšlenku si člověk může počkat i nějakou tu dlouhou dobu, ale pořád lepší, než psát o ničem. :) :3
:) Takže ťa čaká jeden nabitý rok, čo? Ver mi, je obdivuhodné vidieť človeka, ktorý si na seba toľko naloží. Sama som tohtoročná maturantka a viem, aké to je niekedy ťažké ( aj keď sa vo väčšine prípadov ako študentka 4. ročníka necítim ;) :D ). Verím však, že ti minimálne tie najhlavnejšie plány vyjdú a budeš úspešne prijatý na tvoju vysnenú školu :))) A blog počká, myslím, že každý to pochopí a bude sa tešiť z tvojich úspechov :) Na dobré sa predsa oplatí počkať :3
OdpovědětVymazatA vytvoriť vlastný film? Fúú, tak to ti držím prsty! Znie to skvelo a ťažko zároveň :D :)
Myslím, že to je problém každého blogera. Každý má svoje stránky rád, každý chce psát články a určitým způsobem komunikovat. Ale všichni jednou dojdeme to bodu, kdy nebudeme mít čas, kdy bude něco lepšího a zajímavějšího, kdy si najdeme jinou volnočasovou aktivitu. Přece jen, asi těžko tu budeme za dalších deset let :-) Ale také to může být jen malá blogová krize. Protože přece jen, kdo z nás si nikdy neřekl, že blog začíná být povinnost a ne radost. Někdy je prostě potřeba si dát pauzu a trochu to zhodnotit a rozhodnout se, co bude dál :-)
OdpovědětVymazatDržím palce, aby ti všechno vycházelo podle plánu. Střední sama o sobě je náročná, ne tak ještě umělecká a přípravy na talentovky! Sama bojuju s time managementem a nejspíš už prostě budu muset zatnout zuby a nastavit si přísný režim :D Blog určitě neber jako povinnost s tím, že musíš napsat x článků za týden. Je to tvůj blog a měl by to být hlavně koníček ;)
OdpovědětVymazatJá mám maturitu už 7 let za sebou, ale pamatuju si, že jsem tehdy dovedla prokrastinaci do naprosto krajních mezí, byl to přímo záchvat lenosti. Nakonec jsem si řekla, že prostě musím začít něco dělat a když už se takhle zabejčím, tak už to dotáhnu, ať to stojí, co to stojí. Mám to takhle se vším. Dokážu cokoliv, ale musím se k tomu hodně hecovat a jak se to zlomí, pak už mě nic nezastaví. Ale bohužel to někdy trvá déle, než by bylo zdrávo...Přeju hodně úspěchů :)
OdpovědětVymazat