Název: Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti 
Podtitul: ---
Počet stran: 358
Autor: Ranson Riggs
Vydavatel: Jota 
Série: Slečna Peregrinová #1 
Počet hvězdiček: 4/5 
To vše čeká na odhalení v knizeSirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti, nezapomenutelném románu, kde děj a děsivé fotografie přináší jedinečný čtenářský zážitek. Náš příběh začíná strašnou rodinnou tragédií, která přivede šestnáctiletého Jacoba k cestě na vzdálený ostrov u břehů Walesu, kde objevuje rozpadající se trosky sirotčince slečny Peregrinové pro podivné děti. Když Jacob bloumá jeho opuštěnými ložnicemi a chodbami, ukazuje se postupně, že děti slečny Peregrinové byly víc než podivné. Byly možná nebezpečné. Možná byly na opuštěném ostrově drženy v jakési karanténě z velmi dobrých důvodů. A nějak – i když to zní jako něco nemožného – jsou možná stále naživu.

 ~  ~  ~

Místo pro děti, které ovládají prazvláštní schopnosti. Děti, které se musí skrývat před naším světem a žijí ve smyčce, kde prožívají jeden den neustále dokola. Chcete se do tohoto všeho ponořit? Tak tento sirotčinec slečny Peregrínové bude pro Vás.

Kniha již před vydáním vyvolala veliký rozruch. Díky traileru a skvělé propagaci se kniha zdála být to nejlepší dílo na světě. (No, dobrá, trochu přeháním) Všichni čekali to nejlepší, co mohou najít. Čekal jsem to také, dokud jsem se pořádně nezačetl.

Jacobe je mladý a nezkušený. Má rozhodně velikou představivost a jeho dědeček mu vypráví prazvláštní příběhy o dětech, které neustále prožívají jeden a ten stejný den dokola. Zní to pěkně, ne? Myšlenka děje samotného se mi líbila. A to velice! Jenže někde v polovině se to vše roztříštilo a já to dokázal číst jen stěží dále.

Abych byl přesný, jak to tak již bývá, dědečkovy příběhy byly pravdivé. Ostrov, na kterém žijí podivné děti opravdu existuje. Ale bohužel v té zchátralé verzi. Jak to tak již bývá, právě Jacobe objeví vchod do smyčky a octne se na tom prazvláštním ostrově.

Každé dítě je na tom ostrově specifické. Nejen vlastnostmi a chováním, ale také svými schopnostmi. Co takhle, kdyby jste mohli levitovat? Nebo třeba třímat v rukou oheň a ten vás nepopálí? Nebo oživit postavičky! To by bylo něco, co? A do tohoto světa je Jacobe vtrhnut hned, jakmile ho rodiče pošlou po smrti jeho dědečka k psychiatrovi. Jak jsem zjistil, všude je to stejné: Dospělí prostě dětem nevěří a jakmile se jejich dítko zmíní o nestvůře, pošlou ho za psychiatrem.

Co mě velice potěšilo byly fotky, které podkládaly příběh. Mezi jednotlivými pasážemi byly tyto fotky na stránkách a čtenář si udělal menší obrázek toho všeho. Jacobe následně tyto fotky nachází nejen v přítomnosti, ale také v „minulosti“. Hlavní hrdina si fotky prohlíží.

Po pár stránkách si ale uvědomíte, jak je hlavní hrdina hloupý. Je sice malý, ale až takovéto chování? Jak je možné, že takové malé dítko dokáže přijít na kloub velice střeženému tajemství, dokáže všechny zachránit a zabít nepřítele? Aneb nejedno veliké klišé v celém ději.

Děti mají ale kromě obývaní smyčky nějaké zákazy. Třeba neopouštět smyčku, jinak se z vás stane prach během 48 hodin. Pěkné, že?

Bohužel mě toto dílo ale neoslovilo tak, jak mělo. Do půli knihy to bylo skvělé! Vždy se něco událo a já nemohl (nebo nechtěl) vydechnout. Zabití dědečka, návštěvy u psychiatra a podivné sny. Následně návštěva ostrova, na kterém byl sirotčinec a hledání vlastně pravdy o dědečkovi samotném. Jenže od poloviny byl zlom! Dialogy, nic podstatného a vše bylo takové… strohé. Číst se to dalo, jenže mě tomu hlavními chodu chybělo pití, kterým by se vše zlepšilo.

A jak to tak již bývá, k „hloupému“ hrdinovi se přidává chytrá spoluhrdinka, která od takové pěkné poloviny u hrdiny vždy stojí a pomáhá mu chápat, co se kolem něj vlastně děje. Ema právě dokáže v rukou třímat oheň a je také hodnou žačkou slečny Peregrínové, která v podobě velikého ptáka na sirotčinec dohlíží. Ema je chytrá a snad 100 let stará. Ve smyčce ale nic nestárne. Dokonce se mi i zdálo, že právě Ema je jedinou rozumnou a chytrou postavu v celém příběhu. Řekněte mi, kdo by mohl být chytřejší, když si drtivá většina hraje na vojáky a zabíjí své kamarády? Tudíž u mě Ema obstála nejslušněji.

Mysleli jste si, že se u knihy budete bát? Já si to myslel taky. A to byla veliká chyba! Mrzí mě to, ale musím to říci. Kniha nebyla nijak strašidelná. Možná ty fotky… No dobře, ale jinak vůbec. Příběh strašidelný nebyl a ty fotky tak stěží na 50%. To mě velice mrzelo, ale bohužel to bylo opravdu tak. Takže za strašidelnost strhávám jeden bod.

Myšlenka děje ale za to stála a docela se mi i líbila až na některé pasáže, které byly doslova nudné. (Zní to ode mě hnusně, ale je to tak) Pod tím vším, čím na nás propagace útočila jsem si prostě udělal nějaký jiný obrázek, než měl být. Možná, že to byla chyba moje, ale já vážně čekal něco jiného.

Ovšem, co by to bylo za knihu, kdyby nenechal autor otevřený konec. A právě tímto gestem přinutil čtenáře, aby si počkali na jeho druhý román, který (myslím) zatím píše. Ode mě má ale Riggs aspoň ty 4*, protože na to, že to byla prvotina, se mi toto dílo i docela líbilo. Zda bych ho ale doporučil, to zrovna nevím. Ale jsem rád, že jsem to přečetl, i když něco tomu jednoduše chybělo.

Obrázky jsou ze stránek Joty. 

Knihu si můžete pořídit: Arara | Jota

Za poskytnutí recenzního výtisku chci poděkovat Jotě!